Kdo z koho

Abych se přiznal, tyhle hořké komedie nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry. Nebo spíš - musela by být natočena trochu jinak. Kdo s koho ve mně po celou dobu sledování vzbuzovalo dojem, že prostě za každou cenu chce na všech postavách najít jejich nejtrapnější jádro a trochu se v něm pošťourat, aby se vidělo, kdo tu má lidi zmáknutý. Jistě, satirický příběh to má tak říkajíc v popisu práce a je třeba přiznat, že scénář dovedně vypíchnul pár zajímavých detailů ze života demokracie, a maloměstsky pojaté demokracie obzvlášť. Na můj vkus se tu ale příliš tlačilo na pilu - to, že jsem schopen rozeznat lidské slabosti, když mi na ně někdo poukáže, neznamená automaticky, že mě to musí pobavit. (20.07.2010)

Film, jehož alternativní název by mohl znít „Uklízečova pomsta“. Jedna z nejlepších novodobých amerických komedií a zároveň jedna z nejdůvtipnějších společenských (+ politických) satir od dob Prestona Sturgese. Též skvělá připomínka časů, kdy si Payne a Taylor nebrali servítky, nešetřili jízlivostí a svým hrdinům nic neodpouštěli (a nesnažili se nás přesvědčovat, že došli k nějakému prozření a stali se lepšími lidmi). Řeči o demokracii, morálce a etice jsou sice pěkné, ale veškerou svou sílu ztrácejí, když dojde na osobní zášť. Pak vychází najevo, že spravedlnost je slepá. Přinejmenším na jedno oko. To, co začíná jako duel odpudivě ambiciózní studentky a učitele jezdícího v ošuntělém Fordu Festiva, který to nedotáhl dál než na jednu střední školu v Ohiu, je posléze doplněno o hlediska dvou dalších vypravěčů a zároveň kandidátů na školního prezidenta (jeden z nich reprezentuje populismus, druhá nihilismus). Film tak nejenže tematizuje povahu americké demokracie (mýtus o rovných příležitostech pro všechny), ale zároveň je demokratickým způsobem vyprávěn, neboť zohledňuje pohled každé ze čtyř postav a uzpůsobuje mu i styl dané sekvence (16 mm kamerou točené scény s Tammy, subjektivní představy McAllistera). Každá z nich vnímá realitu pouze ze své perspektivy a na rozdíl od nás neví, že ostatní nejsou tak v pohodě, jak se jim jeví, což prohlubuje jejich frustraci z vlastního života bez naplněných kariérních ambicí, rodiny či přátel. Cyklická struktura vyprávění (a kruhy, ve kterých se neustále pohybuje a s nimiž je vizuálně spojován McAllister) a slova o roli náhody přitom napovídají, že člověk je proti některým skutečnostem bezmocný a neustálá snaha překročit vlastní limity jej bude akorát zas a znovu vrhat do deprese. Skutečnými vítězi jsou nakonec paradoxně dva „poražení“ (Paul a Tammy), kteří se nesnažili přesáhnout sami sebe a zůstali autentičtí. Kromě inteligentního scénáře, který se nebojí ambivalence, a hereckých výkonů přesně na pomezí karikatury a uvěřitelnosti, film vyniká využitím autentických lokací a neherců (v čemž se Payne přiznaně inspiroval Formanovými filmy) a propracovaností řady zdánlivě marginálních scén do nejmenších detailů (flashbacky představující Tracy, již zmíněné 16 mm scény s Tammy, opakující se motiv odpadků, které McAllistera pronásledují na každém kroku). Vtipná, chytrá, originální a nadčasová satira, nad kterou někde opravdu hodně přemýšlel, což zas o tolika nových amerických komediích napsat nelze. 90% (29.08.2009)

Čekal bych od téhle komedie všechno jenom ne že se budu dost nudit. Téma voleb kdesi na střední škole je mně naprosto vzdálené a to asi rozhodlo protože herci nebyli špatní, ale vydržet nesmyslné žvásty o ničem od Reese Witherspoon to chce pořádnou dávku trpělivosti. Ostatně tak je to i s celým filmem. (20.02.2009)

Mile komicke prekvapeni od jinak pro me nezazivne tociciho, ale dobre pisiciho rezisera (Alexander Payne) pojednavajici o volbe noveho prezidenta do skolni rady za podpory dobrodinskeho ucitele (prostanek Matthew Broderick), jez chce nasazenim protikandidata konkurovat ctizadostive Tracy. Od zacatku do konce to ma stavu a postavy jsou krasne napsany v cele s energickou a ambiciozni Tracy (strhujici teen vykon Reesse Whiterspoon). 80% (01.12.2006)

Dvě věci jsou skoro jistý: 1)Payne nevzpomíná na střední rád. 2)S věkem měkne. Nebo moudří? Moudrost má svá pro a proti. Jestliže jsem v případě Descendants kvitoval absenci cynismu, Kdo s koho fascinuje prezizností, s jakou eliminuje možnosti sympatií k postavám. Před volbu [komu fandit, s kým se stotožnit] jsou postaveni i diváci a musí se cítit podobně bezradně, jako studenti na oklahomské střední. Všechny postavy jsou do značné míry opovrženíhodné stvůry. Předvolební rej celkem úplně shrnuje nejčernější hypotézy o lidské povaze. Nepatetický životní postoj se nenabízí. Cenou za bezuzdnou, ale skutečně ukrutnou legraci je vkrádající se dojem jednorozměrnosti postav, které je možné * a Payne to s gustem činí * shrnout krátkým vnitřním monologem resp. modlitbou. Takové figurkaření, které je Payneově pozdnější, méně sžíravé, ne však radostnější tvorbě cizí. (29.12.2013)