Bratři

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. (18.08.2015)

Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. (08.06.2021)

Jedna z nesložitějších a nejkomplikovanějších pohádek, co jsem kdy viděl (a že už jsem jich viděl). Dva bratři vedou mezi sebou boj o to, kdo bude králem a kdo dostane mladou princeznu. Jasné tu není od začátku nic, motivace každého prince jsou zcela rozdílné a přitom neskutečně promíchané, jednou jeden říká to, podruhé zas něco jiného, jednou se vraždí, podruhé se rozcházejí, až časem je princ Borise Rösnera jasně zápornou postavou, druhý princ Pavla Soukupa je však nerozhodný až běda. A když už se k něčemu rozhodne, pak po chvíli to vše vrátí zpět. A navíc vše je ve verších, čili pozornosti je hrozně moc třeba, ale při takové stopáži? Pro děti šíleně náročné, nesrozumitelné a nudné, pro dospělého krásný artovský kousek. Aspoň že ten konec snesl přísnější měřítka. Hudba: Petr Hapka (24.01.2015)

„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ (29.03.2015)