Sedm žen Alfonse Karáska

Zdrcující bilance Karáskova slaměnného týdne ve své nepředstírané grotesknosti volně parafrázuje úvodní motto o volných mravech, v závěru ovšem dochází k očekávanému zadostiučinění – nenapravitelný svůdník je poražen, milenky potrestány (sebou navzájem) a manželka překvapena. Parodující a parodizující kratochvilná historka, zdobená veselými popěvky let minulých i soudobých, je zásluhou Podskalského, Oplustila, Kopeckého a všech ostatních rozehrána s lehkostí a nadsázkou, s převládající ironií, která co chvíli na diváka mrká v domnění, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. A koneckonců Alfonsovy milostné eskapády jsou v porovnání se současnými mravy nevinnou hříčkou k pousmání. (06.12.2020)

Taková bláznivá a milá tatrmanina. V životě bych asi ani o tomhle kousku nevěděl, kdyby prostě jen tak neběžela televize a já bych na to náhodou nekoukal. A nebo spíš nebyl líný to přepnout. Skvěle zkombinováno s různými písněmi, no a Miloš Kopecký v tomto samozřejmě plně dominuje svým klasickým šarmem. (14.08.2017)

Nápad nebyl špatný, a využití tehdy populárních písniček je geniální. Jenže to vrže v příběhové části - Kopecký hraje v podstatě sám sebe, protože sám nepočítal, kolik slečen, dívek a žen mu skončilo v posteli, ale některá seznámení mi přišla hodně vycucaná z prstu, nevtipná a křečovitá. Z konce, kdy kam sáhneš, vypadne ženská, se dalo vytěžit daleko víc - viz Čtyři vraždy stačí, drahoušku, (14.02.2016)

Au, ty vole, au. To jako vážně? Příběh tragicky žádný a zároveň hloupý, písničky povětšinou ty největší a nejhorší vykopávky, které v té době byly k mání, často bez zřejmé návaznosti děje? A koukat na to kvůli těm písničkám? Proboha proč, vždyť je tam z každé jen krátký pár vteřinový úryvek, to by jako mělo někoho uspokojit? Dávám jednu hvězdičku, protože jsem se nepozvracel. 17 %. Když si představím, že tohle je nejlépe hodnocený díl, tak mě jímá hrůza. (01.02.2021)

Ne vždy musí být na programu dne tzv. "velká" témata. Každá doba zná i umění všedního dne. Hříčky, které chtějí pobavit, pohladit na duši. Úsměv, který léčí a povznáší. A jen tak jakoby náhodou nakoukne za plentu, mimo obývák či salon. Tam, kam se návštěvy nevodí. Do střev nejen bytu, ale i lidských životů. Vedle vtěleného sukničkařícího svůdníka, kterým byl Kopecký i ve svém osobním životě, před námi defiluje celá řada tehdejších českých krasavic. Mezi nimi i ty, které byly symboly krásy a milostnosti své doby - semaforská zpěvačka a příležitostná herečka (oskarové OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY) Naďa Urbánková, postupně stoupající vedle Šlitra, Suchého, Grossmana, Šimka a Brabce k sérii svých zlatých slavíků, a výrazná osobnost tehdejšího karlínského divadla Milena Zahrynowská. Za připomenutí stojí ve své miniroli i Jaroslava Adamová, která vyzrála vedle Jana Wericha v padesátých letech a zařadila se mezi vůbec největší české herečky. Uvolněná morálka nebyla znakem jen tehdejší doby. Dnes by se ovšem velmi divili i svůdníci Kopeckého typu. To vše v rámci všeobjímajícího, vtipného a vděčně bavícího úsměvu. (05.06.2012)