Í skugga hrafnsins
Korpens skugga
Ravnens skygge
In the Shadow of the Raven
Režie:
Hrafn GunnlaugssonScénář:
Hrafn GunnlaugssonKamera:
Esa VuorinenHrají:
Reine Brynolfsson, Tinna Gunnlaugsdóttir, Egill Ólafsson, Kristbjörg Kjeld, Helgi Skúlason, Sigurður Sigurjónsson, Flossi Ólafsson, Rúrik Haraldsson (více)Obsahy(1)
K nejrozšířenějším severským legendám patří Tristan a Isolda. Vznikla snad ve Skotsku již v průběhu 5. a 6. století a stala se součástí mnoha národních kultur (například v české literatuře se s ní setkáváme ve 14. století). Motiv milostného trojúhelníku, zrady, pomsty a věčné lásky si vypůjčil do druhé části své vikingské trilogie nazvané Stín havrana také Hrafn Gunnlaugsson a podobně jako v prvním filmu tu pracuje se střetem dobra se zlem. Havran je v jeho podání ztělesněním neznámého božstva, které uctívají islandské kmeny. 11. století je ale dobou, kdy na ledových ostrovech dochází k šíření křesťanství, které se ne vždy obešlo bez obětí.
Hrafn Gunnlaugsson pracuje s obdobnými motivy jako v první části trilogie. Vražda rodičů a svědectví malého dítěte, divoká příroda, podtrhující divoké charaktery domorodých kmenů, křesťanská tematika, která je navíc obohacena o mariánské motivy, jež nabývají na důležitosti zejména v závěru filmu. Pokračuje i prohlubování povědomí o životě vikingských kmenů. Autor zavrhuje přímočaré morální rozlišení muže a ženy a důslednějším způsobem pracuje s kostýmy a hudbou, tedy složkami, které poněkud snižovaly estetickou hodnotu prvního filmu.
(Letní filmová škola)
Recenze (4)
Ve všech směrech lepší než první díl. Pořád ale průměrný osmdesátkový film. Přidaná hodnota hlavně ve vykreslení středověkého Islandu. ()
Druhý díl Gunnlaugssonovy islandské trilogie je o něco slabší než první díl...ale opravdu jenom o něco málo. Druhý díl navazuje na ten první pouze prostředím a některými (asi třemi) postavami, takže ten kdo neviděl HRAFNINN FLÝGUR, si nemusí vůbec zoufat. Tentokrát je příběh poněkud složitější, než je první díl, i když v poslední třetině filmu jde zase o pomstu. Mně osobně se na Gunnlaugssonových filmech nejvíc líbí prostředí pohanského Islandu, v prvním díle takřka ještě neovlivněného křesťanstvím, v druhém díle ale už se znatelnou částí společnosti, která, v některých případech jen naoko, už přijala křesťanství. Trochu mě zklamala poněkud zaprášená Ódinova svatyně a fakt, že si hlavní hrdina nasadil skvěle vypadající helmu, kterou jsme viděli už v prvním díle, jenom na chvíli. ()
Nekončící kolotoč nenávisti, pomsty, rodové cti, tentokrát s milostným příběhem. Proč je láska a vášeň za bílých severských nocí o tolik věrohodnější než někde na jihu? Proč lze nesympatické Isoldě a jemnému Traustimu jejich nečekané vzplanutí bezvýhradně věřit? Asi že nejsou vyrobeni hollywoodskou mašinerií... ()
70%. ()
Reklama