Černý déšť
-
Kuroi ame
-
Black Rain
Drama
Japonsko, 1989, 123 min
Režie:
Shôhei ImamuraHudba:
Tôru TakemitsuHrají:
Yoshiko Tanaka, Norihei Miki, Akiji KobayashiObsah
-
Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule. (oficiální text distributora)
Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule. Komentáře uživatelů k filmu (13)
-
Houdini
Zlatá Palma - výběr(20.6.2006)
-
Pohrobek
Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty.(12.8.2005)
-
kitano
Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10)(17.8.2010)
-
JFL
Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí.(11.2.2010)
-
gudaulin
Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %.(21.9.2010)
-
Artran
"Lepší je nespravedlivý mír, než spravedlivá válka." - věta, která pod zorným úhlem hirošimského pekla nesnese polemiku.(12.2.2007)
-
cheyene
Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem.(16.1.2012)
-
gogo76
Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%.(21.10.2010)
-
jondzavid
Čierny dážď padajúci na tých, čo prežili, plné ulice ohoretých ľudí, plávajúci mŕtvi v rieke, brat nespoznávajúci svojho brata pod množstvom spálenín, otec vyčítajúci si, že nemohol zachrániť svojho syna spod ruin, ktorý nemôže dostať z mysle jeho posledné slová "Pomôž mi, otec", polospálená matka držiaca v náručí vlastné skoro až na popol zhoreté dieťa. Také sú tie najsilnejšie scény (z Imamurovho filmu Čierny dážď) z častí, ktoré sa venujú dňu po spadnutí atómovej bomby. Zbytok je tlmený idylkou vidieckeho života, ktorá však idylkou prestáva byť, keď sa dostavujú následky ožiarenia u obyvateľov, ktorí boli počas výbuchu v Hiroshime. Príbeh je sústredený na trojicu osôb (nevlastní rodičia a dcéra) a strieda obrazy z inkriminovaného dňa s postupnými prejavmi v období potom. Film z roku 1989 je nakrútený čiernobielo, čo dodáva utrpeniu ešte viac na pôsobivosti a relatívne pokojné scény po výbuchu majú takisto niekoľko vrcholov (absolútnym u mňa bola predzáverečná scéna "pohľad matky na utrpenie dcéry"). Shohei Imamura nakrútil veľmi sugestívny film, ktorý spája šialenstvo apokalyptických obrazov so stoickým pokojom vidieckeho života, film, ktorý je viac než spomienkou na viac ako 44 000 mŕtvych v Hiroshime.(12.8.2005)
-
HareS
Autenticita Čiernemu dažďu nechýba. Nerobí ho totiž zaujímavým a mojej pozornosti hodným Hiroshimská katastrofa ako taká, ale práve autentické zachytenie spôsobu života na japonskom vidieku po jadrovom výbuchu. Imamurovo rozhodnutie točiť na čiernobiely filmový materiál plní svoj účel dokonale, Kuroi ame tak nevyznieva ako film z konca osemdesiatych rokov, ale ako dielo natočené priamo 6. augusta 1945 a päť rokov neskôr. Táto ilúzia je dokonalá. Atómový hríb ako osud, ako prekliatie zabraňujúce slušným, avšak ožiareným bezbranným ľuďom humanistickému postaveniu v spoločnosti. Rozumné dievča odsúdené vďaka umytiu "čiernym dažďom" na veľmi nízke miesto v spoločenskom rebríčku nedovoľujúce jej vytúžene sa vydať, vojnou psychicky traumatizovaný chlapec... Pramálo kamerových jázd, dlhé statické zábery - to je už akoby trvalý režisérsky podpis Shôheia Imamuru, japonského režiséra opäť (po Balade o Narajame) venujúceho sa vykresleniu uzavretého mikrosveta v japonskej dedinke - a opäť to robí takmer bezchybne. 80%(1.12.2010)
-
black.mao
Za geniální považuji užití černobílého filmu. Hirošimskou katastrofu tak vidíme autencky, téměř jako dokument. Ale s trochou zklamání musím podotknout, že jsem čekal trochu více. Na Imamuru je tento snímek příliš nacionálně patetický.(25.10.2009)
-
drankeryth
Utok po atomovej bomby poznacil zivoty japoncov od zakladu. Zdlhavy film zachytavajuci zivoty Japoncov po vybuchu bomby, ma trochu nudil.(20.12.2010)
-
Saur.us
Tragický pohled na dětí těsně a 5 let po svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Rok 1950 se střídá s retrospektivou 1945 a odhaluje drastický pohled na celou zkázu nejen onoho milionového města ale hlavně jednotlivců (ať už přímo nebo nepřímo zasažených), kteří jeden po druhé umírají. Lidé jsou nepoučitelní.(21.6.2010)
