Balada o Narajamě

U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. (02.02.2014)

Lidi z hor vždycky a všude brali život jinak, byli tvrdí, pracovali, aby vůbec přežili a nenaříkali. Bolest je součástí života. Do japonských hor se zatím jezuita s hobojem nedostal a tudíž tu vše, řízeno horskými božstvy, běží jako před staletími. Úrody je málo, kdo krade nebo je příliš starý nemá šanci. Východoasijská civilizace je prostě jiná! Trochu mi to připomnělo nebeské pohřby Tibeťanů; viz Himaláj - Karavana (1999) i korejský snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003). A taky slovenskou osadu Podšíp (no jo, vůbec si nevzpomínám, že bych tam někde viděl nějaké hroby :) (03.03.2016)

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Drsny extremny a hodne brutalny film o tom, ze starym ludom nepatri ucta, pretoze v istej dedine treba ludi po 70 -ke odniest napriklad do zasnezenej hory, aby tam nasli smrt. Civilizovani ti ludia neboli ani nahodou, pre rezisera Imamuru su ludia len dlasie tvory v prirode rovnako ako povedzme mravce. Caste vyjazdy do prirody potesia, minutaz 130 minut az tak nevadi : 89 % (15.04.2017)