Reklama

Reklama

Pozdní závěť

(festivalový název)
  • Japonsko Gogo no Yuigon-jo (více)

Obsahy(1)

Osmdesátník Kaneto Šindó ve své melancholické i rozverné úvaze o smrti, životě, vitalitě a cyklické povaze bytí mísí veskrze civilní vyprávění s expresivní symbolikou. Film tematizující stáří umožnil návrat velkých hvězd z klasického období japonské kinematografie. Bohužel se stal režisérovým rozloučením s jeho dvorní herečkou a životní souputnicí Nobuko Otowaovou. (Letní filmová škola)

(více)

Recenze (8)

paolito 

všechny recenze uživatele

Známá stará japonská divadelní herečka si přijíždí, ostatně jako každé léto, odpočinout od ruchu Tokya na svou chatu v lesích. Tady si povídá s dalšími důchodci, pije vodu, zatýká uprchlé trestance a cituje Čechova. No a to je asi tak všechno... Totální ztráta času, nejhorší na celém filmu je právě představitelka hlavní role. Tak strašně nepříjemnou a arogantní osobu jsem už dlouho neviděl :) No, ostatně všechny herecké výkony jsou tu ve stylu "postav se před kameru, odříkej svůj text a odejdi"...Nuda. ()

JFL 

všechny recenze uživatele

Každý režisér, který se dožije požehnaného věku, dříve či později začne natáčet filmy o stáří. Ačkoli Kaneto Šindó poslední film režíroval v devadesáti osmi letech, natočil v pozdním období své tvorby pouze dva filmy, které se přímo na problémy stáří zaměřovaly – Poslední závěť z roku 1995 a Ikitai (Chci žít, 1999). Namísto klasické adorace důstojného stáří se i v těchto snímcích zaměřoval na provázanost tělesnosti a vitality, jedno z centrálních témat své filmografie. V Poslední závěti, kterou režíroval ve věku osmdesáti dvou let, divákům předložil sérii úsměvných i melancholických epizod, jež pohlížejí na život optikou stáří. Ta nicméně může být nejen zachmuřená stínem konce života, ale také obohacená o rázovitě přízemní nadhled vycházející ze životních zkušeností. Primárně film zaujme svým ansámblem, neboť Šindó dokázal k účasti přemluvit některé zasloužilé hvězdy klasického období japonské kinematografie. Hlavní roli lehce umanuté divadelní herečky ztvárnila Haruko Sugimura, jež v padesátých letech hrála ve vrcholných melodramatech Jasudžiróa Ozua a Mikia Naruseho. Part hereččiny kolegyně a kamarádky přijala jako svou první roli po takřka čtyřiceti letech Kjóko Asagiri, která účinkovala ve filmech velikánů jako Masahiro Makino a Kendži Mizoguči. Jejího milujícího manžela ztvárnil slavný herec divadla nó Hideo Kanze, jenž se ve vedlejších rolích objevoval ve filmech Kaneta Šindóa, ale také předních autorských osobností mladší generace včetně Hirošiho Tešigahary, Nagisy Óšimy a Kazua Kurokiho. Mohlo by se zdát, že oproti těmto veličinám dostala nejméně vděčnou roli představitelka staré posluhovačky Nobuko Otowa. Její figura ale vlastně vyjadřuje její osobní roli v životě samotného Šindóa. Otowa se již díky svým prvním rolím u Teinosukeho Kinugasy a Kendžiho Mizogučiho stala hvězdou studia Daiei. Ztvárnila hlavní roli také v Šindóově režijním debutu Aisai monogatari (Příběh milované ženy, 1951) a když režisér studio opustil a založil vlastní produkční společnost, vzdala se slibné kariéry a odešla s ním. Po několik desetiletí byla jeho milenkou, než se s ní po smrti manželky oženil, a hrála ústřední ženské postavy takřka ve všech jeho filmech. Během natáčení Pozdní závěti jí byla diagnostikována rakovina a jen několik dní po poslední klapce zemřela. Za svou poslední roli získala posmrtně několik japonských výročních cen a cenu pro nejlepší herečku ve vedlejší roli na MFF v Moskvě. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()

Reklama

Radko 

všechny recenze uživatele

Prijatie staroby z rôznych uhlov pohľadu. Od rozumného akceptovania samovraždy, kedy už stačilo, po hľadanie vhodného kameňa na zatlčenie posledného klinčeka do rakvy. Pretože to jediné, čo ako ľudia naozaj musíme, je zomrieť. Primerane dávkované humorom, i obavami z vlastného zdementnenia pri pohľade na starých priateľov. Niekedy sa z nich stanú nechápajúce karikatúry vlastného ja, len útržkovito vnímajúce vlastný život. Staroba je však zároveň múdra a dokáže sa i na smutných defektoch života zhovievavo pousmiať. To všetko a ešte aj niečo naviac, niečo, čo odkrýva rany minulosti a zároveň nádej do budúcnosti (vynikajúca scéna prírodnej tradičnej svadby) priniesol Kaneto Šindó v Pozdnej záveti. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Film mě velmi mile překvapil, a to zvláště svým milým a odzbrojujícím humorem, který se vhodně mísí s obtížemi stárnutí. Výborná je zejména pasáže s přepadením a následným vyznamenáním, na povrch navíc vyplouvá staré tajemství a vše spěje ke konci tohoto chatového dýchánku. Škoda úbytku tempa směrem k závěru a také jsem nepochopil smysl onoho „odhození. Každopádně slušné 4*, pro mě prozatím nejlepší Šindó. ()

stub 

všechny recenze uživatele

Více než osmdesátiletý Kaneto Shindo nám předkládá působivou kompozici o stáří - dlužno podotknout, že na toto téma ve svém věku je, a už tehdy zjevně byl, expertem na slovo vzatým. Byť je příběh ve své podstatě velmi smutný, venkovská poetika a hlavně pak výborný, dobře dávkovaný humor, nenechá diváka propadnout skličující náladě. Rozhodně nelze doporučit různým frikulínům apod., film neobsahuje ani jednu "cool" scénku;) ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama