Režie:
Raoul RuizKamera:
Jean-Yves CoicHrají:
Jean-Luc Bideau, Melvil Poupaud, Arielle Dombasle, Ana Padrão, Bulle Ogier, Nuno Melo, Isabel de Castro, André Gomes, Jean-Yves Gautier, Anabela Teixeira (více)Obsahy(1)
Antoine (Melvil Poupaud) je nešťastný mladý muž, který chce pomstít smrt své matky Ledy (Arielle Dombasle). Trápí všechny okolo, smilní, pije, střílí psy, užívá drogy a bije svou malou dcerku (Sheila Alexandra), kterou sebou stále vláčí a která je všeho svědkem. Jednoho dne se jako temný démon objevuje v životě Pierra (Jean-Luc Bideau), obchodního cestujícího s Encyclopædií Britannicou, muže pozdního středního věku, který se ztratil sám sobě – nepoznává se v zrcadlech, nepoznává ani lidi okolo sebe, muže, který jde vstříc své smrti. Pierre je pro Antoina klíčem k pomstě, kterou chce vykonat stůj co stůj, na komkoliv, zejména na celém světě. (garmon)
(více)Recenze (3)
Opravdová láska je jako sraní. Nezastavitená, neodolatelná. Přijde to na tebe a nedá se to zastavit. Figury se mění před očima z vnitřním trápením spalovaných paranoiků do sangvinických bonvivánů. Paměť je ochuzena o to, co se dělo včera, ale vina za to se neztrácí. Tanec zmatku. Pokukuje tu samozřejmě Buñuel, a občas jsem viděl i filmovou velkorysost Felliniho před úpadkem. V mixu mnohohlasů poznávám Nebe nad Berlínem – to musela být osvobozující lekce. Co je zvláštní a u Ruize nevídané, je ale zjevný vliv Żuławského – snad to zoufalství v obrazech, snad ten Poupaud v roli mimořádného hajzla, snad to vražedné tempo v oněch chvílích. Ruiz sice Żuławski není, ale těší mě to, protože neznám krom Caraxe mnoho dalších, kteří by to dovedli podobně. Ana Padrão je má nová hvězda: „Smrdí to tu hovny!“ — „Aspoň to bude opravdové.“ Rafinovaný je taky výběr hudby: namátkou Franck, Respighi, pro mě neznámý Manuel María Ponce a tedy naprosté novum ve filmu byla odvaha vybrat si Szymanowského Mýty – zní to neskutečně moderně! Někdo by měl shrnout význam producenta Paula Branca pro evropský film. ()
Aktualiazce Dostojevského knihy "Věčný manžel" (Вечный муж). Nezašel tu Raoul Ruiz příliš daleko? A kam je to "příliš daleko"? Některé styčné body tu jsou (a není jich málo), ale křivka jimi proložená není jejich aproximací. Není to tak ani u Dostojevského. I on se dostává z jednoho bodu do druhého po dráze, kterou mu vnukla jeho obrazotvornost a fantazie. Ruizův kódovací klíč je jiný, protože zakódovává již zakódované. Proto se nemohl také dostat "příliš daleko". Klíčem je tu samozřejmě Encyklopedie Britannica. A nebo také durové a molové fado. ()
Pierre, turistický průvodce středního věku, je obětí náhlého psychického selhání: už nic nepoznává. Vrací se domů a ve svém bytě nalézá záhadného mladého muže, který mu říká, že přišel pomstít mladou ženu, která si vzala život. Jakou odpovědnost za to nese Pierre? (IMDb)............Ruiz byl inspirován novelou F.M.Dostojevského VĚČNÝ MANŽEL, výsledkem je ovšem jeho další meta-kreace, kdy téma je jen podkladem pro jeho nespoutanou imaginaci. Postavy mezi sebou mluví nerozluštitelnými, ale hravými dialogy, které mění předlohu v komedii o manýrách, pletkách, nevěrách a to vše je absurdně katastrofální, uštěpačně zdvořilé a lacině romantické (viz text TWCM).............V ději se proplétají reálné i snové pasáže (ty jsou černobílé), vše je jaksi vykolejené, bláznivé, ale i podvratně a zábavně hravé........... Film ocení především Ruizovi fanoušci..........Varování: Kdo má rád teskné melodie portugalského FADO, ten tu přijde zkrátka!.......... Ojedinělé komentáře: https://next.liberation.fr/culture/1995/03/29/fado-majeur-et-mineur-fado-songe-burlesque-d-une-nef-de-fous_125494 http://thelastexit.net/cinema/ruiz.html#Fado,%20Major%20and%20Minor (70%) ()