Saraband (TV film)
-
Sarabanda
Drama
Švédsko, 2003, 120 min
Režie:
Ingmar BergmanHrají:
Liv Ullmann, Erland Josephson, Börje AhlstedtObsah
-
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiální text distributora)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou.
Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak
mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. Komentáře uživatelů k filmu (16)
-
Marigold
Bergmanovo krutě sarkastické loučení, ve kterém už se spíš jen vzdáleně zrcadlí jeho svébytná obraznost. Pár záběrů má úchvatnou vnitřní sílu, znepokojivou kompozici, která přináší zjitřenou nejistotu na prahu skutečnosti a snu. Jako v případě Scén z manželského života i tady jdou do popředí postavy a většina intenzity a prožitku pramení z jejich propracované psychologie. Bergman se s notnou dávkou sarkasmu vrací k osudu Marianne a Johana – zatímco ona si zachovává sympatickou křehkost a zranitelnost, schopnost mateřsky poutat, bolestínský Johan se definitivně změnil v mrzoutskou a vnitřně zlobnou karikaturu sebe sama. Saraband tančí s divákem pomalu a melancholicky, odkrývá témata lásky, pochopení, vášně i stáří s určitým skeptickým pošklebkem. Scéna, kdy bývalí manželé po letech uléhají do jedné postele nejlépe zračí tu zvláštní iluzornost pochopení, která dovede zaplašit strašlivé duševní běsy. Bergman nechal dveře pootevřené. Pro mladé a přicházející je tu šance překonat chyby a viny starých, jenže čas je pohříchu cyklický – a nikde není psáno, že Johanova vnučka Karin nepodlehne stejné danosti jako její předkové, ke kterým je poutána zraňující láskou. Saraband je formálně lehkým, vnitřně ale neobyčejně naléhavým a propracovaným rozloučením Ingmara Bergmana s filmem i životem, tedy dvěma fenomény, které v jeho díle tvoří nedílnou jednotu.(25.5.2009)
-
T2
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $645,634║Tržby Celosvetovo $975,181║(25.2.2010)
-
Dan9K
Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života...(14.2.2007)
-
Radko
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo.(17.10.2007)
-
rawen
"pokračování" Scén z manželského života je intenzivní, nekompromisní a tvrdé, trochu však už postrádá tu klasickou krásu Bergmanových dřívějších filmů - i přes tradičně famózní výkon Liv Ullmann je prostě "slabší" - dávám 7/10(16.4.2007)
-
curunir
Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíší od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem s úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tích Bergmanových filmov akurát dosť.(2.11.2007)
-
toma.baza
Marianne přijíždí po spoustě let navštívit svého bývalého manžela Johana, který se na stará kolena uchýlil do pustiny. Stane se svědkem rodinného dramatu mezi Johanem, jeho synem Henrik a svou vnučkou Karin.(15.5.2006)
-
ad
Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv?(6.7.2006)
-
fuckme
Skvělé Bergmanovo rozloučení s typickými atributy a další velmi osobní zpovědí, která nyní zahrnuje i jeho dojmy z vlastních kmetských let. Přesto se jako nejdůležitější téma jeví vztah mezi rodiči a dětmi. Bergmanovi se ho zde podařilo vyjádřit nejkrásněji a nejpřirozeněji ze všech filmů jako něco křehkého, nevýslovného, pouze pociťováno a často nedosažitelného. Trochu tajemná fotografie ženy, která je již mrtvá a přesto dokáže zamotat životy přítomných je nádhernou rekvizitou a závěrečný dotyk je neuvěřitelně dojemným a nadějeplným posledním slovem velkého tvůrce. Jediné co zážitku ubírá na intenzitě je trochu pokulhávající filmové zpracování, které neoplývá takovou samozřejmostí jako režisérova vrcholná díla, zážitky tak nejsou filmovou řečí příliš podporovány. Zvolená hudba však alespoň supluje spíše skrývané emoce. Bergman a violoncello je vždy ta nejlepší kombinace.(23.5.2010)
-
Sharlay
Ano, poslední Bergmanův film, návrat k Johanovi a Marianne, nikoliv ovšem jako rozvinutí jejich příběhu, ale jako další sonda do zákoutí lidské duše. Pořád je to Bergmanůlv geniální psychonaturalismus, pořád pořád vás jeho um dostává do kolen, pořád vás minuty nebo možná i hodiny následující po konci filmu donutí přemýšlet, jestli není třeba se stydět za to, že jsme příslušníky lidského pokolení se vším co k tomu patří. Zkrátka to, co se od Bergmana vždycky dostávalo v míře větší, než velké a úžasně to fungovalo. Jednu věc však musím Sarabandu vytknout, a totiž některé ty laciné záběry, které vypadají metaforicky, ale zároveň, jakoby se o ně pokoušelo malé dítě, které dostalo kameru k vánocům. Jinak jde ale pořád o skvělou práci, která je vkutku divotvůrcovou koncovkou.(3.9.2011)
-
mortak
I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství.(3.4.2009)
-
Almásy
je niečo strašne dojímavé v rozlúčkach veľkých umelcov. Shakespeare v Búrke píše ,,Veľactený páni, panie, zanechávam čarovanie" Bergman rekapituluje. Rekapituluje sentimentálne, nostalgicky a so smrťou na jazyku. Sarabanda je nesmierne úprimný film, ktorý má pre vás o to väčšiu hodnotu, keď poznáte aj Bergmanov život, čo je podľa môjho názoru absolútny kľúč k jeho tvorbe, hlavne tej neskoršej. ale určitý štýľ mu nemožno uprieť. Svoj posledný film natočí so svojou femme fatale Liv Ullmann a najlepším priateľom Erlandom Josephsonom a vráti ich vo voľnom pokračovaní Scén z manželského života. Naozaj si nepamätám kedy som naposledy videl tak úprimný film. A za záver mal byť oscar. Minimálne nominácia. Bravó maestro. Chýbate.(26.4.2011)
-
Fredericus
Předně: nedíval jsem se soustavně, hlavně zezačátku ne. ___ Někdy se chováš jako zapomenutá postava ze starého filmu. Ano, je zvláštní sledovat bergmana po bergmanovi (místy snad až parodii na staré osvědčené postupy). A ten komicky divadelní ráz jeho "TV filmů" je zde v plné síle (Marianne vstupuje do kostela – mám se smát?). Oč raději bych si četl scénář.(27.5.2009)
-
Jelly
vynikající herecké výkony, brilantní dialogy, aneb další komorní Bergmanův snímek(17.10.2007)
-
jarripekka
I poslední Bergmanův film je vynikající. Stejně tak Liv Ullmann a Erland Josephson...(21.11.2008)
-
Lischai
Chápu, proč Bergman zvolil formu jakou zvolil, ale mě si tím nezískal. Filmová řeč má sloužit k předání sdělení, ne k tomu, aby diváka uspala i když se úporně snaží film sledovat.(26.12.2009)
