Muriel aneb čas návratu (neoficiální název)

Hlavní hrdinkou nejlineárnějšího z příběhů filmu je krásná, ale stárnoucí Helène (Delphine Seyrig), bezdětná obchodnice se starožitnostmi a také nešťastná gamblerka v místním maloměstském casinu (Boulogne-sur-Mer). Jednoho večera k ní do bytu přijede na návštěvu její dávná láska (ale je to opravdu on?) se svou neteří. Zůstávají déle, než by se čekalo a v malém bytě nutně vznikají vzájemná tření a také se kladou staré otázky. Druhou hlavní postavou filmu (kterou v něm však neuvidíme) je Muriel, dívka utýraná francouzskými vojáky, mezi nimiž byl i nevlastní syn Helène.

Film takřka ekvilibristicky spojuje témata reminiscencí na Druhou světovou válku, vyrovnání se s hrůzami časově bližší války v Alžíru a v ještě větším přiblížení objektivu, typicky resnaisovsky, existencialisticky pojímané téma paměti, ulpění na vlastních vzpomínkách, téma jejich klamavosti a jejich destruktivní moci. Resnais však staví film tak, že se těchto témat dotýkáme jen jakoby mimochodem, v záplavě fragmentálních motivů z maloměsta Boulogne: od her s montáží, kdy v rámci dialogu hlavních hrdinů prohlížíme s jinou aktérkou příběhu noční výlohy obchodů, přes dokumentaristické sekvence z Alžíru, až po půl sekundové záběry funkcionalisticky přestavěného přístavu, rušné či prázdné ulice anebo tváří herců říkajících třeba jen jednoslovné repliky dvou nezávislých rozhovorů, křížem prokládané vedle sebe. Pro celý film je jako emblém charakteristická a postavami několikrát komentovaná luxusní novostavba na útesu, která je špatně ukotvena piloty a již krátce po dostavbě se pomalu sesouvá, prázdná a odsouzená k zániku. Největších výrazových vzepjetí dosahuje film ve zpravidla velmi rychle střihaných sekvencích beze slov, doprovázených serialistickou hudbou Hanse Wernera Henzeho. Mimořádná je kamera Saschy Viernyho, v tónech jemné žluti a zeleně. Scénář tohoto esteticky maximalistického filmu napsal francouzský spisovatel Jean Cayrol a v češtině vyšel v revui Světová literatura v roce 1963. (garmon)