Obsahy(1)
Nestor české kinematografie Otakar Vávra, prochází před kamerou i s kamerou Prahou a vzpomíná na ty, kteří v třicátých letech minulého století určovali tep tehdejšího kulturního a politického života. Zároveň toto dílo ve svých dvaadevadesáti letech sám režíroval. (oficiální text distributora)
Recenze (10)
Mám moc rád pana profesora Vávru.Osobně míním,že tento talentovaný a uznávaný PAN umělec vtiskl věčnou pečeť svého mistrovského umění do dějin československé kinematografie.Samozřejmě netvrdím,že se vždy choval správně a charakterně,ale mimochodem kdo z nás ano?PANE VÁVRO,MOC SI VÁS VÁŽÍM! ()
Takovej menší výlet po Praze s panem Otakarem. Ukazoval nám kde bydlel, kde papal a kde lemtal kávičku. Též nám sdělil s kým na kávičku chodíval a za kolik kávičku požíval, ale my na dokument nekoukali kvůli dobroučké kávičce, ale kvůli panu Otakarovi čili jak se to veme. Na jednu stranu by mě zajímalo co přesně myslel, když říkal, že mu Adina Mandlová zpomalovala milování, napadali mě zajímavé asociace, co se asi dělo u pana Otakara v postýlce, když tam měl jako visitora madam Adinu. Pak mě strašně pobavilo, že pan Otakar si napsal scénář tak šikovně, že z něj vychází jak nějaká chodící demokracie. Já bych i věřil, že brečel při pohřbu TGM a s tím JM jsem s ním zajedno, ale vtip je v tom, jak pan Otakar zcela přeskočil 70. léta, koukněte se co v tu dobu natočil a pochopíte. Jóóó je vidět, že tenhle ten pan Otakar to umí s každou dobou :-)) ()
Já osobně tedy čekal vskutku osobitější pohled mistra na tu JEHO Prahu. Ale tak - aspoň jsme se dozvěděli, z kolika >jeho< bytů že ho vystěhovala ta StB (sic! - ejhle ho, málem disidenta...), naposledy pak nějaký drzý restituent ze Švýcar hrabě L. . . . Ach jo... :-/ . . . Dál už bez komentáře... - - - - - (Poprvé a zřejmě i naposledy viděno 27.2.2011 na >Vávrově prostoru< , hodnocení 8., komentář zde jako druhý - 27.2.2011) ()
Soukromé náhledy a postřehy skutečně důstojně zestálého Mistra českého filmu... ()
Devadesátiletý Vávra se společně s kameramanem majestátně prochází Prahou a trousí jednu indiskrétní historku za druhou. A dál? Nic. ()
Milé vzpomínání na lidi a místa, která jsou spjatá s životem pozoruhodného režiséra O. Vávry. ()
Zvláštní: Vávrovo vyprávění najednou mílovými kroky přeskočí z pohřbu Jana Masaryka do 90. let – skutečně mistrná zkratka a eliminace onoho ošidného období 40 let vlády jedné strany, s níž si tento režisér jistě nezadal ani v nejmenším. […] Teprve po přečtení Vávrových pamětí Moje filmové století musím uznat, že jsem, stržen vírem nepodložených a nactiutrhačných odsudků kolujících v obecném kulturním (bohužel) povědomí, v mnohém tomuto režisérovi křivdil. Někdo může namítnout, že jde o Vávrův subjektivní pohled na český film 20. století, ovšem ústrky, intriky, pletichaření a peripetie, které provázely realizaci jeho filmů a jež převážně ve svých pamětech líčí, zcela jasně vykreslují Otakara Vávru jako člověka, kterému šlo vždy a především o to, aby mohl natáčet filmy, aniž by si užíval výsad režimu, natož aby mu šel režim na ruku, ba naopak! Jedním příkladem za všechny může být jeho válečná trilogie ze 70. let. Realizace tohoto opusu neprobíhala vůbec tak hladce, jak se může mnohým nekompromisním antikomunistům, kteří házejí vše z období 1948–1989 šmahem do jednoho pytle, zdát. Celkové ideové vyznění této trilogie v sobě nezapře ducha normalizací pokřivených 70. let, přesto patří Dny zrady, Sokolovo i Osvobození Prahy do zlaté klenotnice českého filmu. (25. 7. 2012) ()
Dokument to nebyl vůbec špatný, selekce osobností i událostí u pana režiséra proběhla, pro mě osobně nejzajímavější byly záběry z teras kavárny Mánes. Naopak proti srsti mi byly Vávrovy rádoby vtipné komentáře ke košilatým historkám o Hugo Haasovi, že si pan režisér Vávra nedá pokoj, už je na to dost starý... ()
Páčilo sa mi to, úsmevné a strohé poznámky, anekdoty, glosy... ()
Milá exkurze po prvorepublikových kavárnách. jak ráda bych poznala tu atmosféru Lucerny či Slavie! ()