Pád Berlína I.

To není válečný film, ale parodie na válečný film... většina komedií, které jsem v poslední době viděl, není tak vtipná jako tohle... obvzláště kreace s Adolfem Hitlerem nebo Werichovo ztvátnění Goringa... fanatická komunistka učitelka je nářez. Válečné scény vypadají asi jako když sem si s kamarády jako malej hrál na vojáky :o) "Ja nebyt syčak, ja oficir!" "Až se dostanu do Berlína na tu tvou Friedrichstrasse, tak ti taky zničím dům." Prostě nářez! (12.02.2008)

Úlet! Propaganda až na půdu! Pěkné barevné obrázky! Sranda! V tomhle dvoudílném ruském opusu je prostě všechno! Já měla nutkání tento film zhlédnout pouze z toho důvodu, že zde Jan Werich ztvárnil Hermanna Göringa, což mi zprvu přišlo lehce bizarní. Ovšem pan Werich se této nevděčné role zhostil s humorem a šarmem jemu vlastním a já můžu s klidným svědomím říct, že vtipnějšího Göringa jsem v životě neviděla (mimo jiné se v přítomnosti divoce promlouvajícího Hitlera spící nehorázně rozvaluje v křesle). Celou touto propagandistickou "komedií" se prolíná osud hlavní dvojice - učitelky Nataši a slévače Alexeje. Najdou v sobě zalíbení poté, co Alexej udělá rekord v množství slité rudy (nebo kýho výra), dostane vyznamenání od Stalina a ona o něm má pronést proslov (vskutku dosti zapálený proslov ve stylu "na ramenech soudruhů, jako je Alexej, stojí budoucnost Sovětského svazu, v jeho očích plápolá oheň odhodlání plnit roční plán na ještě více procent", atp. (tou dobou už soudnější polovina sálu učůrávala smíchy - a to byl teprve začátek!). Úvodní barevnou idylu ruského lidu přeruší vpád německých vojáků, Nataša je zajata a odvlečena spolu s dalšími do Německa, Alexej je povolán, aby táhl s armádou na Berlín - a on se neohroženě žene kupředu, s nadějí, že Nataša ještě žije. Cestou kosí jednoho Němce za druhým - ovšem povětšinou né ranami z kalašnikova, nýbrž jeho obratným vrháním po nepříteli (další z nepřeberného množství dokonale absurdních scén). Dál jejich osudy netřeba líčit - když vezmete v potaz, že se jedná o propagandistický snímek nejhrubšího zrna. Snad jen ještě stojí za zmínku úžasně extrémní vykreslení dvou hlavních státníků: Stalin - svatý papež, pracovitý, chápavý, milující, odvážný, rozvážný, bla bla - a Hitler - histerik, cholerik, scestně myslící pomatenec, blbec-tupec-japonec (né že by většina z toho nebyla pravda - jen je zde mezi nimi ukazován takový rozdíl, který byl při tom ve skutečnosti asi jen ztěží). . . . . No, jak jsem již řekla - pokud člověk ví "o co jde", pak se u tohoto filmu může královsky bavit - pokud je "věrným soudruhem", pak samozřejmě také - ovšem to by se měl tedy raději dívat někde v soukromí domova a nechodit do kina - mohl by mít totiž nutkání okřikovat ostatní, ať se nesmějí - jako tomu bylo v případě, když jsem na tomto filmu byla v kině já (samozřejmě jsme se smáli dál - jen se pak po skončení pár lidí bavilo nad tím, že v jedné části sálu "byli nejspíš leninovci"...) . . . . . Objektivní hodnocení takovéhoto filmu je pro mě takřka nemožné - na jednu stranu propagandistický odpad, na stranu druhou opravdové pobavení se při naivním, nechtěně vtipném a patetickém snímku - takže kompromis a 3*. (10.05.2006)

Z ryze filmového hlediska jasný odpad a čirá amatérština, ne tak z hledisek dalších. Divák žasne a vidí věci nevídané - úžasný je kontrast Stalina jako všudympřítomného poloboha v němž se snoubí vojenský génius Napoleona s altruismem Matky Terezy a cholerického, hysterického a psychopatického Hitlera coby kašpárka peskovaného Evou Braunovou za neumyté vlasy. Ostatně i suity obou diktátorů jsou zážitkem sami o sobě, zvlášť ta Hitlerova boduje. Co dodat - "Pád Berlína" je groteska, před jejíž komičností blednou i jména jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd. (13.02.2008)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Lány, závody, láska - ukázkový příklad ikonografie socialistického realismu, naznačující temné spojenectví Německa a Británie. Dnes slušná zábavička na úkor doby za 3-4*. Obraz si vypomáhá soudobými ukázkami vojenské techniky, autentickými válečnými záběry i modely leteckých formací a mírně mě rozhodila scénáristická zkratka od Moskvy ke Stalingradu. Hitler vyšiluje hřímavou ruštinou, Werich (i podřízená role v tvůrčím týmu mu sluší) si kolébavě užívá dočasnou roli světovládné dvojky a Aljoša pod vedením moudrého Hospodáře bojuje za vlast až k Jaltské konferenci. Kostrbatá, ale poučená režie, kamera a střih plus adaptace Šostakovičovy hudby (budovatelské z donucení) povinně vydělaly v Karlových Varech 1950 Křištálový globus. (06.03.2012)