Baxterová, Vera Baxterová

Byla doba, kdy diegetické jméno jako zaklínadlo spustilo nezastavitelný proud nediegetické hudby, která svojí červenou nití sešila každé celuloidové okénko v pás, jímž je, a ta doba byla v době, kdy se v avantgardní kinematografii příliš nedůvěřovalo v linearitu: obsese hudební smyčky popírá směrovost zvukového pásu stejně, jako typicky durasovské bezvětří lidské lodi uvázlé na atlantické mělčině je o to více zmítáno větrem vnitřních oceánů, jejichž vlnobití může jednou skrývat klid ke všemu již indiferentních hloubek, jindy klidný povrch maskuje podmořské proudy, avšak vždy se rozehrává dialektika hladiny a hlubiny, které nikdy nejsou vzájemně nahlédnutelné obě naráz a díky tomu se i víření emocí, vzpomínek a touhy pohybuje v cyklických sebepřetvářeních, snažících se spojit nespojitelné. (25.12.2020)

Baxterka, Vera Baxterová - většinou jako (ne)narativně vizuální zobrazení (sémioticky řečeno) "mileneckých, tedy falešných znaků , popsaných Gillesem Deleuzem v knize "Proust a znaky. Proto se ani my nemůžeme ve filmu (dialozích) vyznat ve smyslu někam je řadit, či jinak je posuzovat než právě jako takové znaky. Tolik "ano" a "ne" (se stejným či jiným významem) jsem za tak krátkou dobu dosud neslyšel. Chcete-li si prodloužit život, doporučuji. (08.04.2023)

Neoslovil ma ani ten ich milostny lichobeznik. Odpady davat ale nebudem, proste som sa nechal unasat prudom, ako kulisa je to jakz takz : 50 % (31.03.2021)

Formou dost zajímavý experiment, ve kterém dokáže Duras z minimalistických záběrů odosobněných chodeb a místností jedné vily a s přidáním jedné jediné skladby, která zde zní neustále po celý film, vytvořit dost zvláštní atmosféru, díky které si ten film docela dlouho dokázal udržet moji pozornost i přes to, že děj vlastně nemá a je jen o dlouhých dialozích o vztazích. Je z toho poznat, že je to podle divadelní hry, ale spousta takových dialogových filmů se snaží co nejvíc zajmout, zatímco tady jako by se vše soustředilo ne jen primárně na dialogy, ale i na lehce hlubší vnímání všeho okolo. Bylo to zvláštní a zhruba do hodiny bych se nebál říct, že až hypnotické, i když se samozřejmě najde hodně lidí, které to spíš totálně unudí, ale na tom není nic špatně a ani to není ničí vina. Jak mě ale zaujala forma, tak mě o dost méně zaujal obsah a i samotný scénář, o kterém doposud pořádně nevím, co si pořádně myslet. Onen mysteriózní prvek dost pravděpodobně tkví v tom, že se dá jen těžko věřit všemu, co je zde zmíněno jen jednou, protože ty informace se čas od času obměňují nebo působí nejasně. Dialogy často působí celkem jednoduše a dojmem, že chtějí odhalovat vše na pozadí, ale zároveň to chtějí i tajit a tak o něčem ani moc neprozradí - a tohle platí i o postavě Very Baxterové. V závěru jsem to pochopil tak, že Vere nedávno došlo, že život v luxusu a bohatství ji tolik nenaplňuje a že jí vlastně chybí nějaký cit či porozumění, kterého se jí od jejího manžela nedostává, jelikož velí nějaké velké firmě. Povídá si o tom s jinými ženami, které se o ni začnou jen na základě jména dost zajímat (netuším proč), ale čím více jim o sobě Baxterová vypráví, tím víc vychází najevo (přičemž není jasné, jestli si to sama vůbec uvědomila), že dlouhodobý život v luxusu a přebytku všeho ji i uvnitř učinil natolik prázdnou, že už se o nic nikdy zajímat už nebude. Je to ale všechno nejasně podané a ačkoli jsem si to celé nějak vyložil, i tak z toho mám pocit, že vlastně vůbec nevím, co mi to chtělo říct. Možná mi něco uniklo, možná se to moc utopilo ve formě, možná je to celé vlastně jednoduché a jenom o údělu ženy ve společnosti... a nebo to prostě jen není dotažené. Je to tedy pro mě spíš zajímavý experiment, než film, který by mě něčím výrazněji zasáhl. A přitom tam ten náběh je, jen příliš zahalený mlhou, za kterou nějaký celek může i nemusí být, ale tak jako tak vidět prostě není. 3* (17.11.2022)