Děj se odehrává v době velké epidemie cholery, jež na počátku třicátých let devatenáctého století postihla jižní Francii. Mladý italský revolucionář Angelo musí prchat před rakouskými agenty, usilujícími o jeho život. Na útěku se setkává s děsivými následky cholery. Ukrývá se před pronásledovateli i před dragouny, kteří kvůli epidemii internují lidi v narychlo zřízených karanténách. Bez váhání se mladík rozhodne doprovázet mladou ženu, putující přes hory za manželem. Je to pro něj samozřejmost, daná jeho výchovou a šlechtickým kodexem cti. Angelo nakonec zachrání krásnou ženu před smrtí a doprovodí jí až k jejímu ... (zobrazit celý text)
Tento film určitě patří mezi nejlepší francouzské filmy 90. let. Juliette Binoche i po třicítce stále jen kvete a je radost se na ni (a na její vnady) podívat. Mám dojem, že Francouzi umí točit historická dramata daleko realističtěji, než Američané.
Zpočátku jsem se obával, že na adaptaci Gionova díla je film jaksi moc "dějový". To, co ale dělá Gionovo dílo tak přitažlivým, se velmi brzy dostavilo. Krásná, osobitá a tak podmanivá Provence. Magika a symbolika smrti, boje s ní, boje se vším ostatním včetně sebe samého. Zvláštní vnitřní síla postav i celého příběhu. A hlavní představitelé, kteří již nemohli být lépe vybráni - především pochopitelně Juliette.
Nevím jak kdo, ale já mám rád historické příběhy s vyprávějícím obrazem. Mám-li se vyjádřit přesně, tak Francouzi se tady vydováděli na barvitém ději, kde vykouzlili velkolepou podívanou plnou zářivých barev, které bylo zapotřebí v mnohačetném komparsu, na něž by zblednul závistí i Hollywood. Výborný střih dává tomuto filmu napětí, spád a rytmus. Ke kladům vyznění působivé atmosféry příběhu má velký podíl krajina Provence, která je zde sluníčkem tak krásně prosvícena, že chvilkami vyvolá v člověku dokonalou iluzi, že jsem měl dojem, jako bych přihlížel oživlým obrazům idylického kraje. Jenže záhy je obraz vystřídán jiným dojmem, protikladem násilí bez pravidel a epidemií cholery, která všudypřítomné bezohledně decimuje. Scény utrpení, které útočí obrazy na city, kde život a smrt spolu zápasí ve špíně bez pomoci či útěchy v naprosté lhostejnosti těch druhých asi patřily neodmyslitelně té době. Ještě je třeba něco říci, že film také vděčí za mnoho svým hlavním interpretům krásné Juliette Binoche v postavě Pavliny de Théus a Olivieru Martinezovi s jednoznačným charismatem. Režisér Jean – Paul Rappeneau natočil film s neobyčejným citem, v němž se nijak nepodbízí. Ve vztahu k tomuto filmu mě váže ještě osobní vzpomínka. V půvabném okolí malé vesnice Cucuron, kde se film natáčel, jsem se sešel s přítelkyní, které si nesmírně vážím. Vyšňořená provensálská zahradní kavárna poetického náměstíčka s vodní nádrží a starými platany prosycená vůní kávy nás zlákala k večernímu posezení pod hvězdami se sklenkou vynikajícího vína Côtes du Luberon, které chutnalo, bezpochyby kdys dávno také štábu filmu HUSAR NA STŘEŠE, jak pravila místní dáma.
Další důkaz toho, že na historické filmy jsou frantíci machři. Dokonalý mix dobrodružství, dramatu a romance. Nádherná výprava, dokonale zvolené exteriery. Dobře napsaný příběh, co skvělí herci oživili a režisér ukočíroval do dokonalosti. Co více si přát?
Tomuto zpracování Gionova románu se dá vytknout jen jedna věc, a to ne ta, že náš ušetřili důkladnějšího pohledu na epidemii cholery. Je to chování hlavní hrdinky. Knihu jsem četla až na základě filmu, a potvrdila moje podezření. Pauline se ve filmu chová naprosto iracionálně, neustále prosazuje svoji vůli. Autoři nepřirozeně emancipovali ženu z 19. století chováním ženy z konce 20. století, což poněkud narušuje atmosféru příběhu.
Provence, cholera a husar na střeše. Paráda. Francouzskou literaturu mám dost načtenou, ale romány o Angelovi jsou jen ve slovenština, tak jsem se vrátila do doby, kdy jsem pro příběh v knize či na plátně nevnímala, zda slyším (čtu) česky či slovensky. Příběh krásný. Kdo byl v Provenci, pochopí, kdo tam nebyl a viděl film, stejně tam byl a byl a byl. Když jsem minulé léto byla v Provenci poprvé - no bylo to jako číst (či vidět) Pagnola nebo projíždět s Gionovým Angelem a Pauline Provencí. Bezchybný příběh. Už když to běželo tenkrát premiérově na jednom z těch franc. festivalů jsem seděle v kinu Světozor jako přibitá. Parádní figura pro Martineze (škoda, že nevyužil tak parádně nastartovanou kariéru) - tam snad ani nešlo nezazářit. Juliette Binoche je moje velkovelká oblíbenkyně a její silné-tvrdošíjné ženské postavy miluju-tato patří mezi mé nejoblíbenější. Mezi Angelem a Pauline to skvěle funguje a napětí mezi nimi jako mužem a ženou a jako mezi dvěma naprosto odlišnými náturami je tak napínavé, že by v akčním filmu vypálili hodně munice, aby si získali podobnou pozornost pro vývoj děje a vy si ani nevšimnete, že si téměř až ke konci řeknou svá jména. Téměř jsem nadskočila, když se v karanténě konečně představí a já si řekla - no jooo- vlastně na to zatím nepřišla řeč!! Psala jsem o kameře? Kamera je parádní. V některých fázích filmu není dialog, jen kamera a příroda a Provence. Cholera je krutě ohavná, lidé se mění v příšery ať jako mrtví nebo jako živý dav nebo jednotlivé zběsile ustrašené figury -např. miniatura od Depardieua. Vedle těchto maličkých hráčů vinikají hlavní figury jako jediní opravdu živoucí v cekém kraji, jako giganti, které nikdo nemůže soudit, jen snad pozorovat.
Takže ať žije Rappeneau a doufám, že přichystá nějakou podobnou podívanou jako je jeho Cyrano nebo toto, jeho Šťastná cesta mě nenadchla.
Nerozumím proč tenhle film stojí na okraji zájmu, je to jeden z nejlepších historických dobrodružných filmů. Četl jsem knihu (Giono, aneb ten kdo napsal "muž, který sázel stromy") a na film jsem se těšil a nezklamalo mě to. Naopak. A ještě k tomu všemu Binoche!!!
Neznám snad jedinou věc, kterou bych tomuto filmu mohla vytknout. Skvělá kamera,výprava, oblíbení herci Julie Binoche a Olivier Martinez a také krásná hudba. Děj se odehrává ve Francii konce 19. století za epidemie cholery. Mladý plukovník husarů a italský revolucionář se setkává s mladou ženou ve městě zmítaném epidemií. Jejich společný útěk a následná cesta ovlivní jejich životy. Romantika do morku kostí, vizuální orgasmus, smysl pro detail.... mých 5***** od dob, kdy jsem ho poprvé viděla v minikinokavárně:-)
2.3.09 : konečně mám dvd, sice s Aj titulkama, ale mám...i po několika letech je to stále skvělý film, nádhera, prostě nádhera, ty scenérie, koně, Angelo na střeše a Mózartovy Německé tance....a ta nádherná francouzština....kdyby šlo dám tomuto filmu i deset *
Moc se mi líbila poslední věta komentáře od Radyose a přikláním se k jeho názoru. Že francouzi umí točit lepší a reálnější dramata než američané. Mě se vůbec líbí víc francouzská dramata. Je to tim, že američané se moc snaží, aby ten film nebyl dokonalý, ale nakonec to tam je stejně cítit. A u Francouzů mě to přijde, že film točí s naprostým klidem a bez upjatosti a na nic si nehrají a proto z něj cítíme tu realitu. Američani si potřebují pořád dokazovat, že jsou nejlepší na světě a podle mého je to z některých jejich filmů cítit.
Tento film jsem viděl opravdu náhodou, když jsem si ho půjčil ještě na VHS ve videopůjčovně. Vůbec jsem netušil o čem to vlastně celý bude, měl jsem pocit, že by to mohlo být lehce dobrodružný. Taky velkou měrou k tomu, abych si film půjčil, přispěla Julien Binoche, kterou mám velmi rád. Po prvních minutách jsem zjistil, že to asi bude film o něčem jiném, ale o dost lepší. Mladý italský důstojník a mladá francouzská šlechtična, kteří společně bojují proti útrapám doby a zároveň rozehrávají své city. Jejich oboustranná náklonost svazovaná etiketou je přímo elektrizující a překrásná. To vše je dokonáno skvělou kamerou a nádhernými pohledy na krajinu. Do té doby mě ani nějak nazaujal Martinez, ale co tomto filmu předvedl, fakt klobouk dolů...Po tomto filmu jsem měl pocit, že jsem poprvé uviděl, že i když se dva lidi milují a to velmi, jejich postavení tomu nedává svolení. Lepší než Romeo a Julie, pro mě teda Olivier a Juliette:-))...
