Cesta

Cesta - pět tragických epizod ze všedního života vychodoanatolskych vesnic vyprávěný s téměř bolestnou neutralitou. Nesoudi ani život Kurdů, ani jednání Turků. Ukazuje jen syrovou a drtivě působící skutečnost. Jeho pět hlavních postav by chtělo nějak uniknout světu strnulych norem, nikomu z nich se to vsak nezdaří... Scénář režisér psal ve vězení a film se musel natáčet tajně, i to jsou důvody proč na něj mrknout. :-) (01.09.2013)

[2,5*]     Dramatické príbehy piatich väzňov, pričom každý z nich odkrýva nejaké ohavné stránky tureckej spoločnosti. Jedná sa o ostrú kritiku nezmyselných tradícií, ktoré patria skôr do stredoveku, útlaku náboženského i štátneho. Dlho ma film nedokázal chytiť, pôsobil na mňa dojmom domáceho videa s nesympatickými postavami (ktoré sa mi navyše plietli), z nevábneho prostredia a s nepríjemnou, uši píliacou hudbou (či skôr kvílením). Odpudzovali ma výjavy kreatúr (údajne ľudí), chovajúcich sa ako divé zvery bez známok inteligencie, maličkých detí fajčiacich cigarety, týrania zvierat. Postupne som si ale uvedomil, že tá celková odpudivosť filmu je zámerná, rovnako ako aj ten znepokojujúci, až depresívny duch (výdatne podporený aj hudbou). Film zhruba v poslednej štvrtine výborne graduje a nakoniec ma dokázal pohltiť a aj silne emocionálne zasiahnuť. Je až neuveriteľne, čo všetko sa páchalo a stále pácha v mene náboženstva a akejsi pochybnej "cti". Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (31.08.2022)

Veľmi zaujímavý príbeh 5 väzňov, ktorí dostanú povolenie navštíviť svojich známych. Tento film ukazuje turecko-kurdskú spoločnosť na začiatku 80-tých rokoch počas vlády vojenskej junty. Zobrazuje tak hlboké a zložité osudy, že až sami na sebe budete cítiť zúfalosť tých väzňov. Majstrovské dielo. Zo slovenských filmov mi to pripomína 1000 ročnú včelu a jej príbehu jedného slovenského rodu. (17.01.2013)

Nejoceňovanější film Yılmaze Güneye (i kdy de facto režírovaný jeho dlouholetým přítelem a asistentem Şerifem Görenem) je mistrovským dílem tureckého sociálně-kritického proudu, které vyniká svou silnou sugestivností a tíživostí. Snímek přitom na povrchu vyznívá spíše chladně a odtažitě; emoce a konflikty z něj nečpí, nýbrž hrozivě bublají pod povrchem. Yol je plný (do různé míry nápadné) symboliky a jakoby skicovitého podání postav i jednotlivých příběhů, na které se divák musí soustředěně napojit a domýšlet si k nim to, co není vyřčeno explicitně. Hlavní motiv je ovšem zřejmý - Güney nám říká, že jeho hrdinové nejsou ani ve světě mimo věznici svobodní, neboť na každém kroku naráží na bariéry přežitých feudálních tradic, náboženských příkazů a polofašistického režimu nastoleného vojenskou juntou (vzpomeňte si na ten zkroušený výraz, se kterým jeden z hrdinů pohledné na zeď, kde vedle sebe visí plakáty zakladatele Turecka Mustafy Kemala Atatürka a tyrana Kenana Evrena). (Následují lehké spolilery:) Ze všech těchto stan na postavy padá útlak, který jde proti jejich přirozenosti - Mehmet a jeho žena nemohou ukojit své touhy na toaletě ve vlaku, protože se na ně okamžitě vrhne dav rozlícených spolucestujících, Ömerova rodina nemůže truchlit nad smrtí jejího člena, neboť se obává msty žandárů a Mevlütovy pokusy o romantické rande s mladičkou snoubenkou jsou sabotovány slídivými ženami od hlavy až patě zabalenými do čaršafů (tohle zřejmě ten úplně nejprostší symbolický obraz z celého filmu). Nechybí samozřejmě i poukazování na hrozivé podmínky, v nichž jsou nuceni žít Kurdové - ať už jde o záběry ze slumů v Diyarbakiru či zaostalé kurdské vesnice u syrských hranic, nebo pohnuté osudy některých postav. Zejména do postavy Seyita ovšem scénárista a "dálkový režisér" zároveň skryl určité známky naděje. I Seyit podléhá okolnímu společenskému tlaku, ale je navýsost zřejmé, že tak nečíní rád. A i když jeho vzepření přichází pozdě, není vyloučené, že jím předal cenný příklad svému synovi... (30.11.2010)

Málokterý režisér režíruje film, zatímco sedí ve vězení. Yılmaz Güney takto kupodivu realizoval svůj nejslavnější, byť dosud nedokončený film. Nejdříve došly peníze, pak zase chyběl čas, a když prozatímní sestřih vyhrál v Cannes, už to tak zůstalo. Takže byly odstraněny scény s jedním ze šesti hlavních protagonistů, kterých tím zbylo pět. Turecko i Kurdistán začátku 80. let má životními podmínkami blíž ke středověku než k současnosti a i vybledlá kopie po více než třiceti letech používání má větší sílu než většina současné filmové produkce (90%). (12.07.2013)