Carnival of Souls
Karneval duší
Režie:
Herk HarveyScénář:
John CliffordKamera:
Maurice PratherHudba:
Gene MooreHrají:
Candace Hilligoss, Frances Feist, Sidney Berger, Art Ellison, Stan Levitt, Pamela Ballard, Reza Badiyi, Herk Harvey, Bill de JarnetteVOD (2)
Obsahy(2)
Mary má zřejmě štěstí v neštěstí - z autonehody, při níž umírá její kamarádka, vyvázne živá. Krátce na to se jí však život mění - bezdůvodně ji přitahuje opuštěný plážový pavilón, děsí ji všudypřítomný neznámý muž a i ve společnosti jiných lidí se často cítí osaměle. Mění bydliště a pokouší se utéct všem nočním můrám. Události tím dostávají rychlý spád a Mary zjišťuje, že před některými věcmi se skrýt nedá… (bebsie)
(více)Videa (1)
Recenze (83)
Nebýt skvělé varhaní hudby, docela dobrého hereckého výkonu hlavní představitelky, obstojné kamery a opravdu děsivého chlápka s bílým ksichtem (společně se všemi dalšími duchy), asi bych u toho usnul. Ono se zdá, že můj výčet pozitiv by alespoň na průměrný film (horror) stačil (připočteme-li k tomu černobílé provedení, což je u mě vždycky plus), ale v tomhle případě nestačí. Pokud tam není chlápek s bílým ksichtem, je to nuda. Navíc mě strašně sral soused hlavní hrdinky. ()
Moc povedený černobílý horor, v kterém je atmosféra budována hlavně depresivní hudbou (z velké části varhany), nebo úplným tichem, které narušují jen různé skřípavé zvuky. Herk Harvey je zajímavý režisér. Za svůj život točil jen samé dokumentární a krátkometrážní filmy a Karneval duší je jeho jediný celovečerní snímek. Je to na něm hodně znát. Kamera nám už od začátku přijde spíš dokumentární a snímání postav jakbysmet. Ze začátku jsem měl jisté pochybnosti, ale to se po několika minutách vytratilo a já se velmi dobře bavil. Úprava: Když na ten film zpětně vzpomínám, docela žasnu, jak až na mě zapůsobil, proto zvyšuji hodnocení na plný počet. ()
U nás méně známý nezávislý horor platí v anglosaském prostředí za kultovní dílo, které, pravda, ve své době zapadlo, velice záhy si však vydobylo patřičnou pozornost do té míry, že se k jeho vlivu hlásí taková jména jako George Andrew Romero nebo David Lynch. Neplést s nuzným remakem shodného jména z druhé poloviny 80. let, za jehož produkcí nestál nikdo jiný než Wes Craven. Karneval duší představuje starobylý artefakt, který v sobě uchovává zeitgeist minulých dekád a působí nepřístojně svým vsazením do 60. let podobně jako je dle tradičních vzorů ztvárněná Maska démona (1960) Maria Bavy nebo v našem kulturním prostředí Mrazík (1964), jenž by klidně mohl být potomkem budovatelského rozpuku 50. let. I americký film Karneval duší v sobě nese něco z nízkorozpočtových fantasy či science-fiction filmů období studené války: invazi všudypřítomného nebezpečí vtěleného do archetypu monstra (zde v podobě umrlčího přízraku ztvárněného samotným režisérem Herkem Harveyem), které ohrožuje hodnoty maloměstského bílého Američana, zasaženého paranoidním, až hysterickým strachem; jeho zkroušený psychický stav – respektive její, v hlavní roli výtečná Candace Hilligoss – ujařmený do typicky klaustrofobicky těsných, nebo naopak zcela vyprázdněných prostor americké periférie. Rozpolcenost hlavní hrdinky, míšení dobra a zla, odcizení muže a ženy, všeobecně pochmurný tón snímku a šerosvitná městská obrazivost jej zase prolínají s tradicí noirového labyrintu. Aby těch zákrutů nebylo málo, Karneval duší sice pracuje se syrovou realitou každodennosti, ale také s výraznou umrlčí stylizací dovolávaje se tím nejen universalovských nízkorozpočtových hororů, nýbrž i děsivé grotesknosti německého expresionismu. Dokola přehrávaná varhanní hudba pak pouze zintenzivňuje zádušní atmosféru filmu, jenž z dnešního pohledu občas může působit úsměvně, přesto však neztrácí nic ze své přitažlivosti. ()
Slibný námět podstatně snižuje banalita jeho ztvárnění. Co se ale dalo očekávat od rutinního režiséra výchovných filmů a podobného braku, jaký dnes dokáže zaujmout jen letmo zachyceným koloritem? Příběh se zde sice vypravuje spontánně, ale současně také spoutaně, předpojatě a navykle. Spád strašidelné povídačky brzdí, ba přerušují jak scény nedějové, které by měly navodit hrdinčinu vzrůstající úzkost nebo zpřítomnit v tělesném světě ono záhadné transcendentno či přímo zásvětí, tak ty, které tento duševní sestup, který jako by parodoval skvěle zachycený psychologický rozklad Repulsion Romana Polanského (natočeného ovšem až po třech letech po tomto smutném masopustu), rámcují, přesněji řečeno: nechtěně tragikomicky měří čas. Zároveň ovšem vzniká – jakkoliv nezáměrně – něco jiného. Varhanice připomíná děvče z ochotnického divadla, které si vybojovalo svou první filmovou roli. Polohy, které jí „jdou“ nebo jí (její zkušenosti) nějak odpovídají, rozehrává naplno, a tedy i vyhrocuje, ale většinou se přizpůsobuje tempu svých hereckých partnerů, a psychologicky tak svou postavu štěpí, její osobnost činí nekohezní (ne však rozporuplnou), což se vespolně podílí na zlomkovitosti pomyslného celku, k níž přispívají i zaznamenané zcela zanedbatelné okolnosti, zbytečně natahující čas. Jízdy autem, snídaní, hovor s knězem..., to všechno jsou jen etudy, které vlastní příběh nijak nedokreslují, ale jeho předpokládanou ideu znásilňují zbytnou celuloidovou mlhou, byť se v nich i objeví bubáci, o něž nakonec – naneštěstí – jde především. V tom všem, v čem film jako film selhává, ovšem zároveň uchvacuje – nikoliv však již jako hrůzostrašný film, ale jako "skutečnost". Tedy již zde není dívka pronásledovaná duchy, což film vítězoslavně dotvrdí, ale už žena vyviklaná z řádu, hodnot a citů, posílená a ponížená zkušeností blízkosti smrti a šokovaná vlastní bezcitností a tísněná halucinacemi, bludy a vlastním tělem, jitřeným zhovadilým poživačným sousedem z hotelu, který se však okamžitě zalekne aury šílenství. (A to vše ztvárnil pozdější Repulsion dokonale.) Horor se tak snadno může překlopit v drama psychologické, k čemuž zde stejně nedojde, neboť by i to selhalo na stejných, výše vypočtených prvcích, nadto jednoznačný závěr takovou interpretaci vylučuje. Takovému možnému, ale nenaplněnému pojetí nicméně napomáhají elementy jiné, které s hororem naopak nemají nic společného, ale ocitly se zde snad pro svou imanentní neoddělitelnost: především předimenzované znění věcí a dějů (naneštěstí jen skicovitě a selektivně spojené s vlastním hrdinčiným vnímáním, jemuž ovšem primárně odpovídá, byť zní, i když hrdinka „neslyší“). Režisér jím atakuje – v souladu se svou navyklostí, zvykem ozvučit realisticky prostor fikce – samu atmosféru a činí ji (zřejmě nevědomky, ale přesto /nebo právě proto/) neobyvatelnou. Chvilkovou hluchotu tak polarizuje hypersenzitivní slyšení (které slyší trávu růst, dalo by se s úsměškem dodat), které ovšem přiléhavě odpovídá hrdinčině profesi. Troufám si říci, že tento prvek nepramení z režisérovy auditivní osobnosti a je „jen“ naivně „hyper-realistický“ – i tak však funguje výborně. Skoro stejně jako v Polanského vzpomenutém filmu. A tak si říkám: viděl Polanski tento film předtím, než natočil Hnus, nebo Harvey potkal někoho podobného své hrdince? Z jeho představivosti jistě nepovstala. () (méně) (více)
Průměrný snímek, který má velice zajímavý děj, který bohužel dost často zápasí sám se sebou a docela často se u mě dostavoval pocit nudy. Hlavně kvůli zdlouhavým zbytečným scénám, které stejně nic kloudného nepřinesly. Hudební doprovod a výkon hlavní herečky patřil k tomu nejlepšímu co bylo k vidění a slyšení. Na úkor malého rozpočtu se mi filmové efekty a masky moc nelíbili. Myslím si, že 50% je tak akorát. ()
Galerie (41)
Zajímavosti (10)
- Candace Hilligoss v tomto filmu debutovala. (Pumiiix)
- Herk Harvey natočil film, který se sice nestal kasovním trhákem, ale rozhodně je milníkem moderního hororu a uměleckým dílem, které předjímá postupy klíčového snímku George Romera Noc oživlých mrtvol (1968) nebo filmu Země mrtvých (2005). (Zdroj: ČSFD)
- Natáčení trvalo pouhé tři týdny. (Holina)
Reklama