Sparta

Ulrich Seidl má tu moc, že i lidské zrůdy dokáže vykreslit s citlivostí a empatií jako lidi. Sparta se může leckomu znechutit už svým odvážným tématem. týkající se možné pedofílie, nicméně tady je ta problematika vykreslena tak implicitně, že pokud neznáte synopsi snímku, mohlo by vám i chvíli potrvat zjistit, o čem to vlastně má být. A jo, Ewald je odpudivý skřet s divným hlasem a extrémně divnou zálibou v trávení času s malými hochy. Člověk by až řekl, že jeho čin vybudovat sportovní prostory pro děti a dát jim pozornost, kterou jim jejich rodiče nevěnují, byl promyšlený odporný prvoplánový čin, jenomže ono to tak úplně nepůsobí. Ewald v divákovi vyvolává ty schované nechtěné pocity empatie nad tím, že se vlastně snaží své choutky držet na uzdě a jistý morální blok mu říká, že je špatný člověk a že to musí potlačit. Ewald je ve svém životě šťastný pouze v přítomnosti chlapců, jinak mu život prostě nedává smysl. Připomíná mi to život skotského spisovatele J. M. Barrieho, (napsal Petra Pana) který byl obviňován z pedofílie, protože většinu svého života nejradši trávil s malými kluky v jejich fantastických imaginárních světech a považoval je za sobě rovné a vlastně chtěl být navždy malým chlapcem. Seidl prostě opět nastoluje těžkou látku, která se normálně smýšlejícímu jedinci nedaří uchytit za správný konec a vyvolává v něm pocit viny, jako je u jeho filmů železným zvykem. Sparta se mi ale tou citlivou taktovkou vryla pod kůži na hodně dlouho právě asi z toho morálního dilematu. (13.02.2024)

Ulrich Seidl, jeden z najúspešnejších aj najodvážnejších rakúskych filmárov, provokuje diváka k otázkam, ktoré by si iste radšej nekládol. Sparta nie je prvým a iste ani posledným filmom na tému pedofílie, no hoci diváka nemučí priamym vyobrazením jej fyzických prejavov, emočne ide až na hranu znesiteľnosti. Zmes protichodných emócií od opovrhnutia cez ľútosť až po chvíľkové povzbudzovanie Ewalda je pre diváka rozporuplným zážitkom. Ewald je desivý pre svoju nepredvídateľnosť, ale najmä pre všetko, čo predstavuje, hoci sa tomu aj sám bráni. Klásť si otázku, či napokon starostlivý pedofil s dokonalou sebakontrolou nie je pre deti menej nebezpečný než opitý otec s remeňom v ruke je, skrátka, zvrátené. Seidl sa nikdy nebál pichať do osieho hniezda. Obdivuhodný je aj výkon Georga Fridricha v ťažkej, obrazne aj doslovne obnažujúcej úlohe. Pre mnohých ľudí bude jeho otvorenosť či dokonca empatia k hlavnému hrdinovi za čiarou. (24.10.2023)

S tím vyvoláváním kontroverze bych byl opatrnější, Seidl se zde totiž rozhodl vylíčit pedofila jinak, než by mohl člověk očekávat, a navíc nebyl explicitní (až na scénu s králíkem, ta ale vzbudí odpor z jiného důvodu). Že se Ewald chová divně a není schopen fungovat v partnerském vztahu, divák pochopí záhy. Jenže ač to zní možná neuvěřitelně, při své interakci s dětmi je v podstatě neškodný, takže v publiku nevyvolává prvoplánovou nenávist. Z části proto, že s chlapci je bezstarostný, šťastný, dětinský a spíš „mazel“ než cokoliv jiného, co máte spojeného s pedofilií. Zároveň má výčitky svědomí, které ho i brzdí v tom, aby byl něco víc než slizký pozorovatel (při sledování, focení chlapců a následném soukromém prohlížení fotek). A v prostředí zapadlé rumunské vesnice se Ewald chová k dětem paradoxně lépe než jejich primitivní rodiče. Seidl navíc dobře pracuje s očekáváním diváka, vývoj není předvídatelný, přitom konec naznačí, co se asi bude dít dál. K závěru filmu trochu docházel dech, ale na slabší 4* to stačit bude. (12.01.2024)

Film, pri ktorom som sa cítil kurevsky nepohodlne. Absolútne som nevedel, čo očakávať. Až po jeho ohodnotení som si prečítal obsah v anotácii a teraz, píšuc tento koment, si uvedomujem, že som rád, že som sa do filmu pustil "naslepo". Keby som to pozeral s vedomím, že je mi jasné o čo ide, celá tá 'paráda' by asi vyšla navnivoč a stálo by to zahovno v konečnom dôsledku. Tá určitá neistota mi robila z tejto snímky ukrutne drsný a silný zážitok. Takto dlho našponovaný u jednoho filmu som už pekne dlho nebol! (19.09.2023)

Tak trochu Foglar po rakousku. Uliho Seida sice můžeme považovat za provokatéra a rozkolníka, ale za excelentního režiséra ho považovat musíme. Kdysi jsem slyšel vtip: Kdo je to pedofil? Ten, kdo má děti opradu rád! Nebo tak nějak. Georg Friedrich v roli pana Schulzeho je impotentní (scéna v koupelně nás má přesvědčit o tom, o co tím přichází) má pedofilní, ale i senofilní sklony. Probuzení doby nacismu a mládí písněmi (to je další obraz jeho schopností). Zde jde ovšem především o děti, o "Spartu", kterou je třeba uvést v uvozovkách. Pan Schulze zde učí děti řemeslu a sportu, historii a slušnému chování, a zároveń se je snaží chránit proti jejich přirozeným nepřátelům, primitivním a barbarských rodičům. To že je pedofil, ví všichni: já, vy, rodiče dětí a především on sám - snaží se ale držet svoje city na uzdě a daří se mu to (viz dojemná scéna s koulováním). A co dál? Nejspíš pořád to samé, pokud ne horší. Pak by se dostal do sexuálního prokletí neodolatelně a definitivně - a (třeba jen z filmu, předposlední scéna) víme, co v tomto případě může znamenat jen pouhé obvinění. (22.01.2024)