Deník pro mé děti

sinp

Nastupující hrůzy stalinismu konečně jinak... Umělecké výpovědi o temnu padesátých let můžeme sčítat ještě za stávajících režimů, omezené jsou logicky stranickou direktivou.. Jsou to díla osobní, oprávněně trpká, většinou poučená a nezřídka poučující. Schopnost empatie a neagresivního pohledu na věc jsou proto vzácné domény „deníku“. Intimní zdroj vyprávění si nehraje na dějepisné kázání, leckdy útočící na diváka převážně hutným výčtem nesčetných krutostí. Tady je průvodkyní dospívající dívka, zajímající se sotva okrajově o tragickou proměnu společnosti, a do konce filmu nechápající většinu politických oplétaček, co mění život kolem ní. Juli má jiné starosti – hledá životní hodnoty a vztah k nové rodině či klukům, díky čemuž je pro dnešního nezatíženého pozorovatele daleko přirozenější než by byl agilní hrdina recitující Stalinovy teze pozpátku. Režisérka Maria Mészáros (popisuje zjevně samu sebe) dívku otevřeně připodobňuje k hrdince dánského sociálního románu Ditta, dcera člověka. Stejný je nenápadný půvab, vzdorový způsob jednání, částečně osud dívek (ostatně kousek adaptace Nexøho románu vidí Juli v kině). V nejobecnější rovině je možné film vnímat coby soubor črt konkrétních typů osob, co se různým způsobem zapletou s režimem. Jemný styl neukazuje nutně přímé vyústění, ale postavy jsou natolik čitelně vymezené, že člověk aspoň trochu obeznámený s nepřáteli/elitou komunistického útlaku jejich osud hravě předpoví. Černobílý pietně působící snímek přes estetickou náročnost naštěstí nenudí, plní cíl, totiž popsat současnému divákovi subjektivní kontakt s hrůznou dobou. Není vyloučené, že v publiku sedí podobná Juli/Ditta, co by se po vzoru hrdinky prvně zamilovala takřka pod potrétem Stalina a smála se s rodinou u jídla, nevnímajíc Rákosiho („maďarský Gottwald“) nenávistné spílání imperialistům v rádiu. Nejviditelnější (dokud se jí zlovůle osobně nedotkne) jsou mrazivé oslavy různých výročí a zjištění, že namísto Ditty bude v kině příště běžet budovatelský škvár. A nic si nenamlouvejme, nejsme-li v zájmu o politiku přiměřeně sběhlí, jsme na tom stejně, nejen v krizových situacích. Lidská stránka je důvod, proč místy mlčícímu filmu (doba nedovolila vše) dávám plné hodnocení + nevyléčitelně miluju Dittu;)(1.1.2012)