Reklama

Reklama

Pozdní jaro

Trailer

Obsahy(1)

Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (31)

nascendi 

všechny recenze uživatele

Jeden z mála japonských filmov, ktorý som videl, a ktorý nebol od Kurosawu. Film, ktorý ma príliš nezaujal, pretože bol obvykle japonsky pridlhý, bez deja a pripomínal mi nejaký variant reality show. Veľa klaňania, veľa náznakov, veľa domácich i spoločenských rituálov. Neprekážalo mi to, ale fanúšika tejto podoby japonských filmov to zo mňa neurobí. V podstate som obdivoval iba ich sed na pätách, ktorý je vďaka operovaným kolenám pre mňa nedostižný. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()

Reklama

Ajantis 

všechny recenze uživatele

Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()

Fabienne 

všechny recenze uživatele

Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší. ()

Galerie (27)

Reklama

Reklama