Pozdní jaro
-
Banshun
-
Late Spring
Drama
Japonsko, 1949, 108 min
Režie:
Yasujirô OzuHrají:
Setsuko Hara, Haruko Sugimura, Kuniko Miyake, Chishû RyûObsah
-
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. Komentáře uživatelů k filmu (11)
-
O*R*I*N
Z historického kontextu je možné film považovat za celkem progresivní a stylisticky inovativní (Ozu se ve svých poválečných filmech zaměřoval zejména na vztah otec-dcera). Pozdní jaro lze použít jako jeden z ideálních příkladů Ozuova přístupu, využívá zde nejvíce stylistických prvků typických pro jeho dílo (příklady uvádím v komentáři u Příběhu z Tokia). Ozuův moderní pohled je především o prezentování japonské rodiny a jejích hodnot, kdy podle Ozua rodina není jednotný, neměnný patriarchální celek, ale její obraz se radikálně změnil pod vlivem Západu. Podle našich měřítek by postava otce měla být klasickým vyobrazením tradičních japonských hodnot, ve skutečnosti ale reprezentuje nové představy o manželství a rodině. Západní kritici film mnohokrát mylně posuzovali jako konzervativní, k této domněnce je mohlo vést několik aspektů – např. časté vyobrazení čajového obřadu a jeho odkazů k zenové filozofii, nicméně čajový obřad byl postupem doby zpopularizován a už u něj nešlo o samotnou kontemplaci či nějakou estetickou zkušenost. Ozuův tvůrčí záměr (typický pro celou jeho kariéru) nebyl takový, aby záběry podporovaly divákovu narativní aktivitu, ale aby upoutávaly pozornost samy na sebe, jinými slovy stávaly se parametry. Zejména v poválečných Ozuových filmech přitom divák musí pro pochopení celé formy vnímat nejen jeho příběh, ale i styl (pomalý způsob vyprávění, temporytmus jednotlivých scén, jiné plynutí času, jeho zjevná přítomnost - teď a tady).(16.6.2011)
-
belldandy
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame.(22.7.2006)
-
Fabienne
Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší.(12.5.2006)
-
Ajantis
Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první).(14.6.2008)
-
Rudovous
Chishu Ryu a Setsuko Hara podavajii v tomto skvelem snimku, jak by rekla Saskia Buresova nebo Alexander Hemala "herecky koncert ". Um s jakym Ozu dokaze zobrazit kazdodenost a "obycejne" lidske vztahy me nikdy neprestane fascinovat. "Preji vam hluboky umelecky zazitek"(27.11.2007)
-
Baxt
10/10 Ozu našel v zuboženém Japonsku způsob, jak se vyrovnat s poválečnou krizí. V cyklu jemných rodinných příběhů, které ho posmrtně proslavily po celém světě, výrazně neguje jakoukoliv skepsi či cynismus a zaměřuje se na tradiční hodnoty. Příběh dívky Noriko, jež i v 28 letech odmítá opustit ovdovělého otce, je silnou paralelou s Ozuovým životem, jak je známo, nikdy se neoženil a s matkou zůstal po jejích posledních dnů (dva roky před vlastní smrtí). A Elektřin komplex, jaký ke své hrdince Ozu připojil, není jediným znakem jistého nepřiznaného evropského vlivu. V dialozích se objevuje rakouský skladatel Ferenc Liszt, Friedrich Nietzsche a několikrát i prototyp amerického chlapáka - Gary Cooper (ve spojitosti s nápadníkem!). Co se týče Ozuovy filmařské zručnosti, vše bylo mnohokrát řečeno. Přízemní tatami jako výchozí pozice pro kameru, absence švenku a jízdy a dialogy v přímém očním kontaktu s divákem. Tempu zase pomáhají občasné dějové elipsy - potvrzuji, že i takto prostinký příběh nenudí. Ohromující filmová zkušenost, která, bohužel, zůstane českému divákovi skryta.(29.10.2011)
-
Bubble74
Ozuův melancholický klenot vybroušený takřka k dokonalosti. Ač typický v obsahu i stylu zobrazení, přesto jedinečný ve své nejupřímnější přesvědčivosti. Nechyběly ani vtipné momenty. „He looks like Gary Cooper. Around the mouth, but not the top part.“ Mé srdce si Banshun získal s přehledem, a to i díky závěrečné scéně, která je jednou z nejvýstižnějších a nejdojemnějších, co jsem kdy viděla.(24.6.2011)
-
Foma
Pro mě osobně zatím asi nejlepší Ozuův film, mně se sice líbí všechny, ale tenhle ve mně zůstal asi nejhlouběji zavrtán (i když se mi teď v hlavě pořád ozývají vzpomínky na Tokyo Story). Opuštěnost Čišu Rija na konci by se dala krájet a Setsuko je v tomto filmu taková nejsladší a nejkrásnější. Všechno je zde naprosto vyvážený, dokonalý, kamera, záběry, hudba, herectví, režie, vše s takouvou jemností podaný. Opravdu úžasný a pokud by na něco platil výraz "zen v umění", tak prosím na tento film určitě.(1.8.2006)
-
vypravěč
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi.(28.1.2011)
-
vik
Příběh popisuje zdánlivě všední společenský akt, svatbu dcery, rodinnou situaci, které však Ozu vtiskuje naprosto odlišný dramatický ráz a to ne ani tak narativní výstavbou, jako spíše stylistickou formou. Hlavními rysy, které jsou zároveň specifickými vlastnostmi Ozuových filmů, jsou typické záběry kamery (z pohledu člověka sedícího na tatami), výrazná stylizace scén a především charakteristická práce s časem, kdy příběh plyne velmi uvolněně, jakoby uplatňoval tradici zenového umění. Film je zároveň sociální sondou do života dvou věkově vzdálených lidí, kde mladšího z nich ovládají city a druhého rozum a zodpovědnost. Svatba, jenž je středobodem celého příběhu, ve filmu nakonec vyobrazena vůbec není.(14.1.2006)
-
FrankieCZ
Moje první setkání s Ozuovou tvorbou a hned naprostý vrchol (alespoň z mého pohledu). Po jeho shlédnutí jsem se rozhodl, že se pokusím vidět maximum dostupných filmů tohoto režiséra, protože i slabší snímky autora takovéhoto filmu musí být neskutečné. Osobně stavím tenhle film mnohem výš než všeobecně vysoce hodnocený a široce přijímaný Příběh z Tokia, který se mi zdá méně sevřevný a tím pádem i méně intenzivní. To, že se v něm vyskytuje více generací a řeší se jejich vzájemné vztahy (i ob generaci), jej podle mého názoru poněkud oslabuje. Naproti tomu naprosto jasné zacílení Pozdního jara na vztah otec - dcera umožňuje nevídanou hloubku emocionálního prožitku. Závěrečná scéna a výraz, který v ní má na tváři Čišu Rju, ze mě za skoro pět let od prvního setkání s tímto filmem, dosud nevyprchala a neztratila nic ze své síly, kterou na mě napoprvé zapůsobila. Chce-li někdo začít s tvorbou Jasudžira Ozu mohu tenhle film jako iniciační zážitek jenom doporučit.(18.1.2008)
