Čiči ariki

Tetno kulturně poznávací náhled do japonských tradičních hodnot mě bohužel vůbec nezaujal. Úmyslně zdlouhavé scény se míjí účinkem jelikož se za celý film nedočkáme jakéhokoliv zvratu ani překvapení. (24.08.2007)

Že bych si už na Ozuův styl konečně zvykl? Tady jsem se už do té pomalé atmosféry totiž dostal hned na začátku a moji pozornost si ten film dokázal pak udržet až do samotného konce, dokonce ani nemůžu říct, že bych se u toho nějak výrazněji nudil a to se mi u Ozua stalo teprve podruhé - a poprvé to bylo u Pozdního jara, které jsem od něj viděl předtím. Vůbec mi přijde zajímavé, jak moc jsou si tyhle dva filmy podobné, už jen tím, že stěžejním tématem je uvědomění si, že se nedá celý život lpět jen na rodičích (i když jsou - v obou filmech - skvělí) a že se každý jednou musí postavit na vlastní nohy a žít vlastní život - akorát tady je to o synovi a v Pozdním jaru o dceři. Pozdní jaro mi sice přišlo povedenější a komplexnější, jelikož se věnuje hlavně a jenom tomu, ale i Měl jsem otce není vůbec špatné, jen se tam snaží mít na pozadí i ten důvod učitelova odchodu a tu tragédii při výletě, která nejen že s hlavním tématem není dostatečně propojená, ale taky se jí ten film později skoro už vůbec nevěnuje. A ani ten závěr mi nepřišel zrovna povedený - sice vše zakončí dobře a inteligentně, ale nemůžu si pomoct, všechno se to v posledních 10 minutách seběhlo až moc nahodile, jakože opravdu až moc. Jinak se mi to líbilo a kromě filmařské stránky plné skrytých emocí na pozadí (jak už minimálně pro Ozuovy filmy bývá zvykem, ale ono to platí asi ke všem japonským rodinným dramatům) musím ocenit i to, že jsem snad poprvé u Ozua zaznamenal něco jako lehce rozvinutější příběh. Jen se moc nenechte zlákat obsahem, na základě kterého jsem si i já myslel, jak jiný a vlastně i "drsný" Ozu to bude, ale místo toho je to typický Ozu a obsah spíš popisuje jen cca desetiminutový úvod. Slabé 4* (04.11.2022)