Komentáře uživatelů k filmu (2)
-
Artran
Tokijský soumrak se svými temnými tóny podobá o devět let staršímu režisérovu filmu Kaze no naka no mendori. I zde je rodina jako jednotka zproblematizována, aby tím více vynikla její důležitost. Secuko Hara představuje starší ze dvou sester, které v dětsví opustila matka a nyní žijí pouze se svým otcem. Obě trpí citovou rozháraností, osamělostí a partnerskou odlukou, což nakonec vyústí v tragédii. Pochmurnou náladu snímku posiluje šerosvit nočního Tokia, který obklopuje místa, v nichž se postavy pohybují; herny pačinko a mahjongu či obchůdek prodejce nudlí. Atmosféra lokálu Étoile (Hvězda) s velkým plakátem Roberta Michuma na stěně je pak přímo noirová a svou ospalostí a vytržením z času mi připomněla o mnoho let pozdější bar Titanic Bély Tarra (Kárhozat). Velmi mne překvapuje, že jsem zde teprve druhý hodnotící tohoto výtečného, byť z počátku poněkud pomalejšího, snímku.(20.6.2009)
-
vypravěč
Tokyo boshoku je skutečně filmem o stmívání, o nesnesitelnosti lidského sebeprožívání, hlubokého odcizení se sobě samému, potažmo svým kořenům i plodům (rodině, resp. rodičovství). Existenční prostor člověka se stále více zužuje, nakonec zbývá jen výseč na několik kroků, které nemohou být než posledními. Mytologická představa o nekonečnosti jeho prostoru a svobodě pohybu v něm je otřesena šokem z nepřekonatelných hranic vytčených vzájemným nerozuměním si a koneckonců i zbytňujícím jástvím, které má v posledku ráz chladné plochy zrcadla odrážejícího zhroucené tělo, krášlené stíny a světlem umělých lamp. Město, které si vytvořil člověk jako obranu před přírodou, jej tedy nakonec převažuje. Neprodyšnost urbanistického rozvoje, zastavujícího nebe střechami a krajinu zdmi a tísnícího lidský organismus, zde Ozu akcentoval jako ničivý element skladbou svíravých městských záběrů spojených s různými negativními lidskými emocemi. Celek je nasycen jakousi stálou předtuchou, očekáváním hlubokého propadu, pevnost zdí hrozí již svou vizuální neotřesitelností okamžitým zhroucením. Jediný lidský pohyb, který je v tomto prostředí možný, je klesání, tedy soumrak těla… Jen na okraj si k této tokijské zkušenosti připisuji ještě svědectví Karla Sabiny o K. H. Máchovi: „„Marně se snažím onoho souzvuku v lidstvu se dopíditi, který se mi ve všech zjevech přírody odhaluje,“ pravil. „Protivy jsoucnosti naší jsou tak nápadné a tak hluboko v kořeny bytosti naší zasahují, že již ani v zřidlech pokažené vůle naší spojujícího pásma nenalézám. Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.““(23.3.2011)
