Příběh z Tokia
-
Tokijský příběh
-
Tôkyô monogatari
-
Príbeh z Tokia
-
Tokyo Story
Drama
Japonsko, 1953, 136 min
Režie:
Yasujirô OzuObsah
-
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. (oficiální text distributora)
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. Komentáře uživatelů k filmu (44)
-
Tetsuo
Aby to nevypadalo snobsky, že hodnotím tak vysoko jenom proto, že je to klasika. Ne všechny Ozuovy filmy, které jsem viděl, se mi líbily. Tenhle mnou pohnul. A právě díky své uměřenosti a zdánlivé nenápadnosti.(25.4.2006)
-
Superpero
Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné.(10.2.2010)
-
Kulmon
Jeden z nejlepších filmů všech dob? Vidím to jinak. Vidím sedavý film plný šablonovitých dialogů, statické kamery a zapomenutelných hereckých výkonů. Dvě hodiny nudy. Zajímavosti: Originální negativ filmu krátce po natočení shořel. *** Vzhledem k ději filmu není překvapením, že se režisér Ozu nikdy neoženil a celý život žil se svou matkou. *** Ozu a jeho celoživotní spolupracovník Kogo Noda strávili 103 dní ve venkovské hospodě v Chigisace, kde pracovali na scénáři. *** Film byl naopak natočen velmi rychle a v kinech se objevil již 4 měsíce po začátku natočení. *** Plakáty k filmu namaloval sám režisér. *** Film, byl inspirován snímkem Make Way for Tomorrow (1937). Ozu jej sice neviděl, ale scénárista Kogo Noda ano. *** Ozu rád zabíral "od podlahy", všechny scény tak mají stropy.(1.9.2011)
-
O*R*I*N
Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty.(16.6.2011)
-
Jhershaw
Velmi zajímavý námět a film, ale bohužel zpracování je (na dnešní dobu) příliš zdlouhavé a pomalé. 7/10.(16.10.2003)
-
Lavran
Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života (zejména pak ty pravdy a počitky, které se nám v moderním věku neustále oddalují). Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa) prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas.(28.5.2009)
-
Legas
Na můj vkus příliš jednoduché. Již v polovině filmu jsem věděl, o čem všem bude film nadále vyprávět a díky tomu jsem se při dlouhé stopáži místy nudil. Na druhou stranu je Příběh z Tokia pěkně zarámován do vkusně komponovaných statických záběrů (až na jednu vyjímku, pokud jsem si dobře všimnul).(28.5.2007)
-
Radko
Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia.(7.4.2006)
-
Sobis87
Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci.(20.6.2011)
-
Vitex
Velmi vzdálený film.(27.9.2009)
-
Rudovous
Jeden z nejvyse hodnocenych snimku svetove kinematografie.Nekdy malo je nejvic.U Tokyo monogatari to plati beze zbytku.Film filmu a pravda pravdouci.Nejuzasneji je tempo filmu...velmi pomale a v tom je jeho kouzlo. Je to nej!(18.2.2007)
-
RHK
Jeden z TOP 250 filmů mezinárodní filmové databáze IMDb http://www.250films.net. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/.(10.11.2009)
-
Slarque
Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla.(22.1.2004)
-
jonyyy
Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65%(3.11.2011)
-
Pacco
Ozua byl (ač se to nezdá) poměrně ovlivněný západní groteskou 20.let. Jeho námět na Tokijský příběh jakoby lehce osciloval mezi sociální kritikou a ironickým výsměchem malostem a nesouladu. Ještě více než příběh dvou starých lidí, ocitajících se v situacích pravých generation gaps, je však v díle zarážející jeho forma. S hloubkou ostrosti by si mohl zavdat s Občanem Kanem, ale nejnápadnější je rozvinutí detailů prostředí, střihu a kamery. Oč více se inspiroval v němém filmu, o to více ho pak následně zdokonalil ve střihu a dal mu kabátec mluveného - v nečekaných chvílích prokládá film záběry krajiny, města v mlčenlivé samotě věčného ruchu, vyhýbá se pohybům kamery a staví herce ve střed. Herci v jeho rukou pronášejí všední dialogy bez větších emocí, jak kážou staré japonské zvyky. O to se stává pro diváka těžší, aby rozeznal za usměvavou tváří skrytý smutek, za běžnou větou nenávist atd.. Ozua je opačným protipólem dnešních filmařů, co se snaží vydolovat z diváků city krokodýlími slzami. On postupoval jemně, pouhými náznaky buduje silný prožitek. Samotný příběh o neporozumění generací a odcizení příbuzných sice neobsahuje žádné překvapivé telenovelské odhalování, ale jeho naléhavost vyplývá z jednoduchosti a zmíněné formy. Jenže, to všechno má malililinkatou chybu – délku. Dokážu si představit diváka, co zhlédnul film až do konce a prohlásil: „Kdyby to nebylo tak dlouhý, tak by to bylo i zajímavější.“ (citace mého otce). Na něho jako na diváka Colomba to bylo příliš a kupodivu i na mne, a to jsem zvládla oba díly Ivana Hrozného po sobě..snad za to mohla i ta částečná monotónnost. Ač patřil na západě Tokijský příběh k nejpopulárnějším dílům Ozuy, ta popularita byla taková, že ho jeho současník Kurosawa se svými legendárními Sedmi samuraji předčil..(18.9.2006)
-
lena60
Mistrovsky nastavené zrcadlo. Spatřila jsem v něm vlastní uspěchanost, sobectví, pohodlnost, přízemnost a malost. Posmutnělý, nehezký obraz. - Po skončení prohlídky provinilé klopení očí, zamyšlení a odhodlání aspoň na chvíli se zastavit a být pozornější a vlídnější ke svým nejbližším. Dokud je ještě čas...(2.5.2009)
-
iamek
Obyčejný příběh o rodinně a jejích problémech natočený zatraceně pomalým stylem a přepálenou stopáži = NUDA !(16.12.2011)
-
stub
Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl.(8.1.2011)
-
raroh
Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku).(2.2.2011)
-
Tatatranka
Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí...(9.3.2009)
