Příběh z Tokia
-
Tokijský příběh
-
Tôkyô monogatari
-
Príbeh z Tokia
-
Tokyo Story
Drama
Japonsko, 1953, 136 min
Režie:
Yasujirô OzuObsah
-
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. (oficiální text distributora)
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. Komentáře uživatelů k filmu (47)
-
mi-ib
Já těm japonským filmům zkrátka nikdy na chuť nepříjdu. Tenhle je navíc neuvěřitelně ukecaný. Sice poskytuje jakési morální poučení, ale velmi nudným způsobem.(19.12.2011)
-
Dimo
Staré, Japonské a dlouhé. Je to dost výstižné?(6.7.2006)
-
Yamamura
Hoci je film veľmi jednoduchý, tak je naozaj krásny ... Toľko mojich obľúbených herečiek a hercov v jednom filme ... Od úžasného režiséra ... Kameraman ako aj celý filmový štáb sa vyznamenali ... Tokyo monogatari po práve patrí k mojim najobľúbenejším snímkam z obdobia Japonska štyridsiatych až šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia.(15.10.2010)
-
Barak
Takže todleto je klasika japonské kinematografie.. v tom případě se musím předem omluvit, protože to byla blbost - záměrně se vyhýbám horším slovům. Ale pěkně od začátku.... Starší japonský pár "z venkova", se rozhodně navštívit své děti a vnoučata v hlavním městě Tokiu - a o tom to je. Celou dobu se jenom hovoří. Kdyby to byly dialogy jako od Tarantina (musel jsem použít tohle přirovnání), tak klidně, ale tady tyhle jsou naprosto nezáživné, o ničem, postrádající jakoukoliv známku zajímavosti. Všichni se pořád usmívají (nic proti tomu) a mluví, a mluví.. a je to nudné. Navíc se "děj" souká příšerně pomalu kupředu, což akorát přidává na uspávající atmosféře - a nechachrání to ani pár vtipných momentů. A co ještě víc dorazí je skutečnost, že už zhruba v polovině zjistíte, jak to skončí, takže zbývající hodinu už nemůže vás nemůže naprosto nic překvapit. Drtivá většina filmu se odehrává v interiérech a všechno je to nasnímáno brutálně statickou kamerou - tam prostě není žádný pohyb, kromě hýbajících se postav. Ta je umístěna hodně dole, takže všechno je snímáno z podhledu - jsem si říkal, že to bude taky třeba tím, že Japonci jsou menšího vzrůstu, takže to udělal tímto způsobem, aby je nějak zvětšil :) -, přičemž jednotlivé záběry jsou výborně "naaranžováný", aby vůbec nebylo potřeba použít švenkování. Tento "střet generací" mě vůbec nevzal, nijak moc nezaujal a zkrátka jsem se u něho příšerně nudil.... 3/10(3.11.2007)
-
Mikino00
Zase tak skvělé mi to nepřipadalo, téma je sice silné, jenomže je to hrozně roztažené, celé dějově předvídatelné a nic překvapivého nepřináší.(16.10.2011)
-
FrankieCZ
Pět hvězdiček i přesto, že z Ozuových filmů mám mnohem raději Banšun, který mi připadá i emocionálně daleko hlubší a silnější.(26.5.2007)
-
cimigo
Ačkoli je to pro Ozua velice typický film, je na něm něco co ho činí jedinečným. V tomto filmu se neodehrává žádná revoluce filmového řemesla, ať jde o stránku technickou, vypravěčskou nebo jakoukoli. Ozuovy filmy jsou úžasné vlastně tím co v nás vyvolá každý záběr až poté co ho nahradí jiný, a co v nás nechá film poté co jej shlédneme. Tento film je odzbrojující vypovědí o generaci lidí, která kolem nás pomíjí aniž bychom si toho my, následníci všimli. Vypověď nesnažící na sebe upozornit, ani nás za každou cenu donutit přemýšlet. To co je na ní fascinující je právě ta skromnost, střídmost ovšem s nádechem smutné melancholie. Ozuovi hrdinové tohoto filmu už neztrácejí iluze, nejsou zmítáni vnitřními démony ani je nazajímají velké ušlechtilé věci. Jen jsou velice citliví, k tomu jak se svět kolem nich mění. To poznávají o to více když opustí svůj domov a jsou vrženi do rušného moderního velkoměsta, kde jejich vlastní děti více přemýšlejí o tom jak na jejich výletu ušetřit než o tom jak jim ho zpříjemnit. Nejde o to, že by jejich generace byla zkažená, jen žijí v jiném světě. Opět je zde obrazová kolize mezi venkovským prostředím a vysokými budovami a továrnami. Ozu opět nenucené rozprostírá problém poválečného Japonska, ovšem nedá se říci, že by tento film byl nějakou společenskou kritikou, nebo kritikou mladší generace. Vše v Příběhu z Tokia je klidné a vyrovnané, vše přirozeně začíná a končí, vše plyne nerušeně. Právě ta přirozenost, a zároveň neuveřitelná hloubka pohledu je velice silná. A to není něco co obdivujeme ve vizuální vystavbě scény, nebo v úhlech kamery, ve hře světla a stínu atd. To je to co v nás zanechává až těch několik vteřin pohledu do prázdně místnosti, ze které odešly postavy. Jediné dvě postavy nenechal Ozu smířit se s tím jak věci jsou. Matku rodiny jako prostou a čistou bytost nenechal na pospas uspěchané době. A Noriko jíž otec rodiny nechá nést odkaz matky dál, protože ona dokázala vnímat osamění podobně jako on, ale odmítala se posunout dál. A konec filmu bychom mohli nazvat pomalu Ozuovým trademarkem, kdy otec rodiny opuštěn všemi zůstává sám v prázdném domě, s tím, že mu 'nastanou velice dlouhé dny'.(16.10.2010)
