The Cat and the Canary
Smrť podľa poslednej vôle
The Cat and the Canary
Režie:
Radley MetzgerKamera:
Alex ThomsonHrají:
Honor Blackman, Michael Callan, Edward Fox, Wendy Hiller, Olivia Hussey, Carol Lynley, Daniel Massey, Peter McEnery, Wilfrid Hyde-White, Beatrix LehmannObsahy(1)
Přesně 20 let po smrti Cyruse Westa (Wilfred Hyde-White) přijíždí na Glencliff Manor vykonavatelka jeho poslední vůle Allison Crosby. Otevírajíc společně s hospodyní chladící box, jsou velice překvapeny, když tam kromě černého kufříku najdou i živou můru. Na venkovské sídlo se začínají sjíždět potencionální dědici, Allison Crosby je překvapí prohlášením, že poslední vůli jim přečte nebožtík sám, před 20 lety ji totiž nafilmoval.
Ve chvíli kdy se dědicové posadí za obrovský stůl začnou odbíjet staré stojací hodiny, hospodyně je zděšena, protože hodiny odbíjely po 20 letech poprvé a to jen 7x i když je v domě 8 lidí, což je špatné znamení, někdo zřejmě zemře. Nebožtík na plátně si nebere žádné servítky, protože přesně ví jak se většina dědiců na peníze třese a rozhodně jim nic nedá zadarmo, existuje totiž i druhý film v případě, že by prvně jmenovaní dědici náhodou zemřeli. Venku zuří bouře a z nedalekého ústavu zběhl nebezpečný vrah. Dědici se zabarikádují v domě a tak se stávají vystrašeným kanárkem v kleci, který zemře strachem i když se ho kočka slídíc u klece ani nedotkne. Panika narůstá a staré hodiny odbíjejí čím dál tím častěji a počet živých osob v domě se snižuje. (Terezkat)
(více)Recenze (12)
Snímek z roku 1927 jsem neviděl, ten z roku 1939 je ale daleko lepší. Má tajemnější atmosféru a vedle vtípků je ponuřejší. Tahle verze má sice plejádu skvělých herců, ale působí místy utahaně a užvaněně, čímž na sebe více prozrazuje, že na počátku byla divadelní hra. Potěšilo mě, že od verze z třicátých let se přeci jen v lecčems liší, byť základní příběh byl logicky zachován. Škoda, že lépe nebyl využit prvek bouře, což se nabízelo. Zábavná je hostina s mrtvým, napínavé je finále. Kdo příběh nezná, možná by i hvězdu přidal.... ()
Tak po malé pauze „Kočka a kanárek“ potřetí a doufám naposled. Nevím, jestli je to tím, že jsem to už viděla dvakrát zpracováno, ale nějak mi tahle verze prostě nesedla. Postavy jsou úplně jiné – jména zůstávají zachovány, ale profese, charaktery a chování se od předchozích verzí dost liší. Jsou sice mnohem víc vykreslenější, ale pro mě jsou prostě nesympatické. Právníkem je tady žena, místo staré senilní a hysterické tetičky je tu ještě zachovalá dáma ve středním věku, evidentně lesba žijící se svou sestřenicí. Místo charismatické, tajemné a krásné služebné - vrásčitá stařena. Asi to bude tím, že závěť se nečte po deseti, ale dvaceti letech. A vlastně se ani nečte. Starý pan West svou poslední vůli totiž nafilmoval a přečte ji všem při společné večeři. A na ní se bastardi a přeživší pijavice dozví, kdo bude dědit. Ovšem jen v případě, že se během následujících dvanácti hodit první dědic nezblázní nebo nezemře. V tom případě je dědicem náhradník. Kdo to je, ale (skoro) nikdo neví. A taxe dědička (obdobně jako starý West) stává kanárkem, kterého se pokouší zabít (anebo aspoň přivést na pokraj šílenství) mlsná kočka toužící po dědictví a drahocenném náhrdelníku. Je fakt, že vzkaz prostřednictvím filmu působí záhadněji a děsivěji – jako i mučící nástroje v tajemném pokoji, ale všeobecně se atmosféra nějak ztrácí. Jestli jsem o verzi z roku 1939 říkala, že je dost ukecaná, tak tohle je užvaněné obdobně stejně. Jenže tady to žvanění postrádá i vtip. Navíc je to zbytečně dlouhé, takže jsem se dost často nudila. “Poškrábej mi záda a já poškrábu tvá“ je sice děsnej název písně, ale já bych vrněla blahem jako kočka... ()
Podle hodnocení a popisu jsem čekal výbornou staroanglickou krimikomedii ve stylu Vražda na večeři nebo třeba i trošku slasherovou vyvražďovačku. Bohužel tohle nebyla dobrá krimi ani komedie (a v žádném případě horor). Nezajímavé postavy, nezajímaví herci většinou jedné role - Blackmanová/Goldfinger, Husseyová/Romeo a Julie. Edward Fox to pár minutami nevytrhne. Nemá to atmosféru, naopak to vypadá jak z 40. let, je to užvaněné a příšerně se to vleče (tak že jsem asi 2* usnul). Zhruba po hodině přijdou dvě vraždy mimo záběr a děsivě trapně vypadají záporák. Na konci se dočkáme "překvapivého" odhalení a celkem slušného finále, takže aspoň ty 2* si to zaslouží, ale 74% rozhodně ne. ()
Nemohu říci, že bych byl nějak nadšený. Mojí oblíbenou verzí tak nadále zůstává ta z roku 1939, která více inklinuje ke komedii, i když si zachovává tajemný ráz, ale hlavně je lépe natočena. Zde tvůrci volili spíše temnější stránku příběhu, ale, podle mě, zůstali na půl cestě. Jen kvalita předlohy přebíjí rutinní provedení filmu a skupinu fádních herců, kterou můžou sestavit jedině Briti. V rámci žánru za 3. ()
Kedže som konečne videl všetky tri verzie Cat and the Canary (existujú ešte nejaké ďalšie?) môžem konečne ako-tak objektívne hodnotiť. Hneď s kraja musím povedať, že druhá verzia z roku 1939 zostáva jednoznačne neprekonaná. Prečo? Pretože toto je nakrútené akosi rutinérsky, bez iskry. Nejaké zaujímavejšie, či odvážnejšie uhly kamery moc neplatia na tých, ktorý už videli väčšinu Argentovej a Martinovej produkcie a napätie zväčša absentuje, pretože ho dosť zrážajú neustále cynicky hláškujúci mužský dediči. Príliš často všetci sršia anglickým suchým humorom a nedokážu povedať jedinú vážnejšiu vetu. V druhej verzii z roku 1939 hláškoval iba Bob Hope, tu všetci... Rovnako musím ešte upozorniť na dobrý pepuov postreh z výkonu hlavnej hrdinky, ktorá sa fakt tvári príliš nezúčastnene a bezstarostne možno až s výnimkou záveru, keď jej už fakt ide do tuhého... Stále som mal pocit, že potenciál je akosi nevyužitý, vyčínanie neznámeho vraha v druhej polovici je akoby z nejakého slabšieho gialla a je dosť nepresvedčivé, pointa akási mdlá a málo prekvapivá. Navyše priznávam, že vychovaný talianskou školou som ešte v samom závere čakal nejaký zvrat oproti originálu ale žiadneho som sa už nedočkal. V podstate teda dosť sklamanie, ale tu kritizovaná rozvláčnosť filmu zase nie je úplne na škodu, tvorcovia majú aspoň dosť času vykresliť charaktery dedičov, a to hlavne preto, že mŕtvych nie je zase toľko ako vo iných variáciách "Desiatich malých černoškov" Expresívnejšia a temnejšia verzia s roku 1939 je jednoducho neprekonaná a keby som ju nevidel som možno spokojnejší. Takto viac ako tri hviezdičky nedám ani náhodou.... ()
Reklama