Rikjú

Hodně komorní film odehrávající se v typicky poklidném tempu, které ale nesmí mást. Historický film zpracovávající rozpory mezi mistrem ćajového obřadu Rikyuem a vojevůdcem Hideyoshi Toyotomiem, coby neomezeným vládcem Japonska. Konflikt mezi bývalými přáteli, mezi skromností a moudrostí budhistického mnicha a neomalenou hrubostí přepychově bohatého despoty. Intriky dvora končící smrtí Rikyua. (21.09.2009)

ocenenia : Montréal World Film Festival 1989 - Najväčší umelecký prínos (režisér Hiroshi Teshigahara) (22.02.2010)

Rikjú je estetickou poémou o čajovém obřadu, japonské kulturní svébytnosti. Sen no Rikjú byl osobností 16. století a osudným se mu stala názorová rozepře s jeho pánem, film samotný je potom adaptací románu Hidejoši a Rikjú spisovatele Jaeka Nogamiho. Sám režisér filmu Hiroši Tešigahara byl mistrem tradičního japonského uměni ikebany (lineárně harmonické aranžování květin) a tak s pečlivě stylizovanou úpravou staví odstavce poémy o čajovém obřadu, procítěně sestavené výjevy poté  zaznamenal kameraman Fudžio Morita. První snahou filmové skladby je odhalení estetiky vnímání světa, jde o schopnost snímat poezii i z běžnosti života, je jednou z japonských definic umění a kulturním artefaktem, je esteticky procítěnou básní. A jen tak mimochodem se dotýká taktéž historie uspořádání japonské společnosti s jejich specifickou hierarchií moci, podřízeností i loajalitou, a jako každý lidský řád měl vždy k ideálu daleko, byť se nespravedlnost snášela s hrdě vzpřímenou hlavou. Středem zájmu je Sen no Rikjú (velmi zajímavý Rentaró Mikuni), čajový mistr. Muž, oddaný čajovému umění a estetickému aranžování místa, je osudem v antickém rozměru dohnán politickou žárlivostí, byť se politice vyhýbá. Důležitou postavou je Hidejoši Tojotomi (pozoruhodný Cutomu Jamazaki), aristokrat, válečník, ten druhý sjednotitel Japonska. Prchlivost panovníka může být zdrojem státnických úspěchů v období válek a pohromou v civilních poměrech. Mnohá úskalí skrývala hierarchie japonské společnosti. Hlavní ženskou postavou poémy je Riki (křehká Jošiko Mita), Rikjúova manželka s obyčejným přáním poklidného manželského života u dvora. Z dalších rolí: Hidejošiho nevlastní bratr s mocenskou ambici a s osobní nevraživostí Hidenaga Tojotomi (Rjô Tamura), stará a s poddaným lidem soucitnější Hidejošiho matka (Tanie Kitabajaši), laskavá a jemná Hidejošiho žena Kódai-in (Kjóko Kišida), mocný šlechtic a budoucí šógun Iejasu Tokugawa (Kičiemon Nakamura), nešťastník a čajový mistr Sodži Jamanoue (Hisaši Igawa), či Hidejošiho malá konkubína Jodo-dono (Sajaka Jamaguči). Film Rikjú je úchvatnou estetickou poémou o japonské kulturní svébytnosti v pečlivě uspořádaném verši a odstavcích harmonie. Vizuálně podmanivé dílo! (08.05.2021)

Jak napsal Dostojevskij: "V utrpení života a tvorby bývají minuty ne snad zoufalství, ale bezmezné tesknoty, nevědomého puzení nejistoty, pochybnosti a zároveň lítosti pro minulé, mocně a vznešeně vyvrcholené osudy zaniknuvšího lidstva. V tomto zanícení (byronském, jak je jmenujeme) ideály krásy, které stvořila minulost a zanechala nám na věčné dědictví, vyléváme často všechen stesk přítomnosti ne z bezmoci proti vlastnímu životu, ale naopak z ohnivé žízně života a z touhy po ideálu, k němuž se trmácíme v bolestech." (29.04.2015)

Po velmi dlouhé tvůrčí odmlce se Teshigahara opět posadil do režisérského křesla a jasně prokázal, že z filmařského řemesla nezapomněl zhola nic. Obsah stručně a přehledně shrnuje black.mao, já bych vyzdvihl uhrančivou vizuální stránku (jejíž jedinečnost, pravda, není u tohoto tvůrce nijak překvapivá) a působivý herecký koncert Rentara Mikuniho v hlavní roli (výborný je ale i Tsutomu Yamazaki jako Hideyoshi). Za nejpůsobivější scénu považuji spor, který vede Rikyu se svou ženou (Yoshiko Mita) ohledně omluvy Hideyoshimu, spor ideového a praktického, spor mužského a ženského pohledu na svět. Asi navždy mi zůstane v paměti nádherná estetika posledního záběru, kdy Rikyu vyrovnaně odchází... (04.05.2010)