Povídky o bledé luně po dešti

Vo feudálnom Japonsku to v 16. storočí maximálne vrie, keďže je obdobie občianskej vojny, a tak sa snáď všetci prostí ľudia najviac obávajú zrovna toho, že ich to priamo ohrozí, a k tomu i automaticky poznačí, no zároveň je táto epocha bohatá i na všelijakých, šikovných remeselníkov, alebo aj na obávaných samurajov, ktorými sa to v tomto okolí, "pravdepodobne" len tak hemží... • Hrnčiar Gendžuró, bývajúci v provincii Omi, a to neďaleko jazera Biwa, sa najskôr zaraďuje k prvej kategórii, zatiaľ čo jeho sused Tobei, túžiaci sa stať samurajom, by mal patriť až do tej druhej kategórie, pričom by sa dalo celkom podotknúť i to, že sa tieto dve "vlastnosti", budú následne medzi sebou nielen križovať, no rovnako sa taktiež medzi sebou, povedzme, i vzájomne dopĺňať? • Osobne sa mi (viacej) javil byť zaujímavejším príbeh prvého z nich, nakoľko bol príliš ambicióznym a ziskuchtivým súčasne, za koho sa síce vôbec nepovažujem, ale i napriek tomu, mi je prvá vlastnosť - vskutku veľmi blízka, no zas to extrémne s ňou nepreháňam, čo sa jednoznačne ale nedá povedať o tomto šikovnom majstrovi-odborníkovi, ktorý si myslí, že práve vďaka jeho šikovným rukám a výrobkom z keramiky, pozostávajúcich z hrncov a rôznych šálok (trebárs na saké), by mohol rozprávkovo zbohatnúť, o čom jeho srdce neustále priahne, a to ani nehovoriac o všetkých potenciálnych "kupcoch", ktorí by dokázali oceniť naprostú kvalitu, čo je v podstate priamou vstupenkou k naprostému obratu doterajšieho spôsobu života. Možno títo dvaja protagonisti budú zo začiatku spoločne spolupracovať, ale tiež jestvuje možnosť, že každý z nich - nakoniec pôjde svojimi vlastnými chodníčkami, kedy to konečne začína byť poriadne zaujímavé, až by som normálne povedal, že v druhej polovici, nastáva, akýsi, kľúčový okamih v podobe práve nastávajúcej - mimoriadne mysterióznej atmosféry, kde mi nebolo úplne všetko, pravdupovediac, jedno. • Japonská kinematografia, tak to nie je vždy iba o mojom veľkom obľúbencovi Akirovi Kurosawovi, ale ako ďalej postupne zisťujem, tak aj o mnohých iných, nemenej talentovaných režiséroch, ako napríklad Kendži Mizoguči, s ktorým sa stretávam vôbec po prvýkrát, a dúfam, že nie naposledy, lebo ma jeho počin Ugecu monogatari - nadmieru oslovil, aj keď "orientalizmus", nie je zakaždým mojou vyhľadávanou lokalitou, tak mu dám určite ešte niekoľko vhodných príležitostí, aby som sa s ním skrátka trochu lepšie zoznámil. Mimochodom, tento snímok mi doteraz nebol neznámy, ba práve naopak, len som sa k nemu akosi nevedel poriadne odhodlať, čo spätne trošku ľutujem, že som si naň už dávnejšie nenašiel čas. • Samozrejme, že nie je plne "dokonalý", ako by sa mohlo zdať, ale je až natoľko fascinujúcim, že mu treba dať šancu i napriek niektorým "chybičkám na kráse", ktorých zasa nie je toľko, aby vás napokon mohol celkom odradiť, dokonca mu ani veľa nechýbalo k plnému hodnoteniu. Toto musíte vidieť predtým, než umriete. (29.12.2022)

Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný. (08.05.2006)

Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady. (19.05.2013)

Asijské poetické názvy jsou krásné, takže jen pro jistotu: nejde o povídkový film, a není v něm ani déšť ani luna. Dva venkovští zemědělci sní během válečné vřavy o tom, jak na ní zbohatnou. Jejich ženy se jim to marně snaží rozmluvit, a právě jejich osud (pro Mizogučiho typicky) ukazuje úspěch obou mužů v pravém světle. Film, který kombinuje historický realismus s motivy z říše fantasy, je dílem vyzrálého filmaře, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Výborné, téměř dokonalé (90%). (06.07.2017)

Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné. (12.08.2010)