Povídky o bledé luně po dešti

Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. (oficiální text distributora)