Gion bayashi
-
Gion Festival Music
Drama
Japonsko, 1953, 85 min
Režie:
Kenji MizoguchiHrají:
Haruo Tanaka, Ayako Wakao, Chieko NaniwaKomentáře uživatelů k filmu (4)
-
stub
Další pěkný pozdní Mizoguchi. Film nese určité rysy staršího Sisters of Gion, a ač přidává nové prvky, opět vyniká především Mizoguchiho životní téma; je zajímavé, jak mohou být variace na podobná témata stále výživné. Důkaz, že bez svého citu pro ženskou duši by se Mizoguchi nestal tím, čím byl...(17.4.2009)
-
Bubble74
Postavení gejši definitivně ztratilo v poválečném Japonsku svůj vznešený punc. Tato hořká skutečnost převálcovala ambice mladičké, naivní Eiko, která po ročním tréninku (skvostná Mizoguchiho prezentace) narazila na tvrdou konfrontaci s realitou. Vzdor a kousání klientů však kazí pověst, co hůř, uzavírá vrátka do gionských čajoven a utne tak jediný finanční zdroj. Nezbývá než se podrobit a smířit s tím, že důstojnost a lidská práva jsou v životě moderní gejši španělská vesnice.(17.11.2011)
-
vypravěč
Trpké loučení se s ušlechtilým světem (byl-li kdy takový) na příkladu proměny světa gejš má v tomto filmu formu plesnivění barevných dřevořezů, kdy jsou barvy postupně smíchány s rozkládajícím se papírem a původní krása se nakonec promění v kalnou směs fragmentů, za nimiž hladově plane bezprostřední skutečnost. Byla-li vznešenost kdysi nedotknutelnou, cítí poválečný svět nových mravů nutkavou potřebu zmocnit se jí bezezbytku. Bolest je nahrazena světobolem, opojení opilstvím, kouzlo trikem… Idealistická bytost musí v takovém prostředí, v němž je zcela vystavena chtivé ruce, zákonitě uhasit plamen, který jí projasňuje tvář.(23.11.2010)
-
cimigo
Tento film na mě působil jako určitá elegie na předválečné Japonsko, což je velké téma veškeré japonské kultury hlavně právě v padesátých letech. Mizoguči v tomto filmu konfrontuje své hrdinky (podle filmu symboly krásy tradičního Japonska - gejši) s pomalu se rozkládající se japonskou společností. Volba prostředí starobylého Kjóta a jeho zábavní čtvrti Gion evidentně nebude pouze nahodilá a její hlavní funkce se projeví hlavně v konfrontaci s moderním Tokiem. Zatímco v Kjótu vidíme romantické uličky, tradiční architekturu a pije se sake a zachovává pozlátko starých časů tak moderní Tokio je nám prezentováno skrze pouhý jeden pokoj, ve kterém z okna nenápadně vykukují vysoké věžáky a na stole místo sake stojí lahev s whisky. Těmito nenápadnými náznaky režisér jen více vykresluje mračna jež se stahují nad ústřední dvojicí hrdinek, které jsou úpadkem nepřímo zasaženy také. Mizoguči podle mě skrze jemné ženské vidění světa postupně ztrácí iluze o tom co jej obklopuje a uvědomuje si, že svět jaký znal už existuje jen jako 'gejša z pohlednice' a jemu nezbývá nic jiného než se podvolit nové pragmatičtější realitě aspoň formálně nebo mu nakonec nezbyde nic jiného 'než se oběsit'.(30.3.2010)
