Ašik-Kerib

Nah, tak ani na podruhé jsme s Paradžanovem nenašli společné slovo. Z Ašika-Keriba mám v podstatě stejné pocity, jako z Barvy granátového jablka - je to hezky poetické, originální (takový styl jsem ještě nikde neviděl), má to krásné obrazy, krásnou kameru, pěknou hudbu a sem tam zajímavou scénu, ale celkově mě ten film dokáže leda tak unudit nebo uspat. Kochání se obrazem mě přešlo tak po 10 minutách a začal jsem se nudit, takže jsem pak už u těch pěkných obrazů jenom přikyvoval, že jsou pěkné, zatímco jsem měl co dělat, abych u toho neusnul. Jako uznávám to, ten styl je značně originální a opravdu i poetický, ale nemůžu si pomoct, v celku mě to nudí. 3* (19.09.2019)

0/10 Lyrický příběh ze středního východu o strastech chudého hudebníka, který kvůli lásce k vyvolené dívce musí odejít z vesnice sehnat peníze, aby ji mohl pojmout za manželku. Cestou se střetává s nejrůznějšími lidmi dobrými i méně dobrými, ale se svým hudebním nástrojem a produkcí je všude vítán s otevřenou náručí, takže si zahraje na pohřbu, na svatbě i pro bohatého šejka, aby se v den její chystané svatby s jiným triumfálně vrátil pro svou vyvolenou. Film není ani tak zajímavý příběhem – ten tam téměř absentuje – ale spíš představením kultury, tanců, zvyků, hudby, oblečení a masek exotického světa na pomezí islámu a křesťanství. K celkovému pochopení symboliky a chování některých zúčastněných mi ale chyběla dostatečná znalost místních poměrů, takže celkový zážitek z filmu byl poloviční oproti podobnému slovenskému snímku Kubo z prostředí mně bližšího. Například „střelba“ z hraček v harému, výměna vousů nebo mrtvý kerib zaházený maňásky jsou jenom zlomkem pro mě nepochopitelných filmových výrazů a domnívám se, že čím dál od místa vzniku, tím to bude s interpretací problematičtější. (26.09.2008)

Projekce filmu Ašik-Kerab na LFŠ 2007 byla čistá ukázka totální dehonestace filmového umění. Organizátoři kdesi vyhrabali kopii s potlačeným arménským zněním, které bylo překrývané ruským voiceoverem a do češtiny byl film simultáně tlumočen přes sluchátka, přičemž překladatelka se evidentně dopředu nepřipravovala. Výsledkem tak byl neposlouchatelný jazykový mišmaš. Neschopnost (či snad nechuť/nedostatek snahy?) organizátorů sehnat kvalitní kopii hodnou díla tak významného tvůrce, jakým byl Sergej Paradžanov, a zajistit tomu odpovídající překlad, mě tak rozčílila, že jsem se dobrou půlhodinu nemohl na film pořádně soustředit. Samotný Ašik-Kerab pokračuje ve stylu Barvy granátového jablka (Sajat Nova) - tedy jakási filmová obdoba výtvarné koláže. Zdá se mi však, že Paradžanov v tomto případě poněkud ujel, vytváří tak trochu parodii své vlastní tvorby a umělecký zážitek není tak silný jako u jiných režisérových filmů. _____ P.S. Roku 2003 vydala společnost Ruscico DVD s údajně velice kvalitním obrazem a možností nechat film v původním znění a navolit si titulky ze 13 možných jazyků. Viz zde. Organizátoři LFŠ, jděte do prdele! (29.07.2007)

Základné porozumenie filmu Ašik-Kerib (Sergej Paradžanov, 1988) nie je nijak obzvlášť komplikované: jeho sujet je vystavaný na princípe štruktúry rozprávky (aj keď s netypicky ozvláštňujúcimi prvkami), v rámci ktorého protagonista vykonáva cestu kvôli svojej milej, počas ktorej je nútený čeliť škodcom aj vlastným pokušeniam. Porozumenie tohto filmu je však komplikované (A) na úrovni jeho kultúrnych aspektov – Paradžanov vytvoril syntézu množstva kaukazských motívov, ktoré sú pre väčšinu divákov neznáme, a to: kultúrnych (tradičná hudba mugam), náboženských (islam, kresťanstvo, zoroastrizmus), geografických (hraničné lokácie medzi jednotlivými krajinami Kaukazu) alebo politických (moderné „zbrane“ pašových žien ako odkaz na azerbajdžansko-arménsky konflikt). Okrem toho do kaukazskej hudby zakomponoval západné skladby Ave Maria (Franz Schubert) a Rondo-Capricciozo (Camille Saint-Saëns). Integráciu týchto motívov interpretujem ako Paradžanovovu snahu vytvoriť celistvé umelecké univerzum, v ktorom hľadá spoločné znaky národných, kultúrnych, konfesných, východných a západných tradícií. Výnimku predstavujú politické motívy, ktoré sú voči tradícii v kontrapunkte. Ďalší aspekt, ktorý komplikuje porozumenie filmu je (B) akási bláznivosť a amaterizmus, kvôli ktorým môže byť film vnímaný ako paródia buď na kaukazskú kultúru alebo na štýl Paradžanova. S touto interpretáciou sa nestotožňujem a zrejme sa s ňou nestotožnil ani Paradžanov, ktorý ku svojmu filmu pristupoval so smrteľnou vážnosťou: podľa vlastného prehlásenia bol po jeho dokončení pripravený na smrť. Onú bláznivosť interpretujem ako implikáciu jurodivosti (t.j. posvätnej bláznivosti) a amaterizmus ako implikáciu insitnosti a pokory, ktorá je základom lásky – etymologicky vzato: „amator“ znamená milovník. Na záver dodám, že napriek nezvyčajnej a ozvláštňujúcej forme, Ašik-Kerib pramení v tradícii: je adaptáciou rozprávky Michaila Lermontova, ktorý ju napísal na motívy tradičného turkického dastanu. (03.07.2015)

Farba granátového jablka, bola pre mňa vizuálnym podobenstvom, ktorému som nerozumel, ale ktoré na mňa spravilo dojem. Veľa krát sa totiž nevidí, že by film, ktorý využíva expresívne herectvo, vizuálne bohaté kostýmy a je snímaní ako fotografia, prebudil záujem o kultúru o ktorej týmto nezvyčajným spôsobom pojednáva - v tomto prípade to bola kultúra Arménska. Posledný film Sergeja Paradžanova - Ašik - Kerib je ladený do podobného štýlu, ale na rozdiel od Farby ma nechával v mnohých miestach chladným. Nedá sa mu uprieť pôsobivosť. Rozhodne čo sa týka hudobnej zložky ma film neuveriteľné tempo, ktoré v kompozícií obrazov a scudzovacích efektov(samopal, kamera) nenudí a určitým spôsobom ironizuje a baví. Filmy ako tento majú rozhodne svoj význam - už len preto, lebo podobne ako je tomu pri umeleckých dielach, tam tvorca dáva viacej osobného, a kamera je len prostriedok ako vzdať svojimi úvahami hold jednej krajine, kultúre a jej histórií a vplyvu. To všetko sa tu odzrkadľuje a to všetko tu pôsobí na divákové zmysly. V tomto prípade záleží jedine na tom, ako sme naladení pri sledovaní filmu. Ak totiž necháme celý ten vizuál a hudbu zarezonovať našími zmyslami môžeme mať z filmu neuveriteľný zážitok. Ak nie tak budeme veľmi sklamaný. Ja som zostal niekde na pol cesty. (22.02.2012)