La Bête de miséricorde

Stylizace záběrů do tmavomodrých filtrů s Demarsanovou hudbou jsou skvělou ukázkou fungující atmosféry morbidního dění. Ztvárnění policejních inspektorů v podání Bernarda Meneza a Jackieho Berroyera zas skvělou ukázkou svěžích a velmi zábavných komických výkonů (jak já si na nich zmlsnul ! :)), obsazených navíc v rámci ústřední dvojice filmu zcela neokoukaně. Zápletka o šíleném vrahovi, odstraňujícím ze života všechny ty, kteří zrovna prožívají fyzické nebo i psychické neštěstí, je pak typický Mockyho úlet (pan režisér nám dokonce vraha přímo ztvárňuje), nad kterým se raději seriózněji ani pozastavovat nebudu a beru ho i jako záměrné mrkání po sebeparodii (režisérův divák nepřehlédne, jak Mocky na modlitebním klekátku přímo cituje Serraultovu postavu z Rudého Ibise). On také naštěstí celý stylově neotřelý žánrový film, jaký dokáže Mocky se svým ansámblem z mála pečlivě namíchat a potřepat, probíhá s nepřehlédnutelnou nadsázkou a hlavní prostor zůstává z valné části vyhrazen našim neodolatelným inspektorům na stopě, kteří přitom mají svůj cíl tak často přímo vedle sebe!! :o) Celý film je svižně probíhající absurdní hříčkou, kterou bych klidně ocenil plným hodnocením, kdyby mi Mocky zase v samotném závěru (stejně jako naposled v Grabuge!) nenechal oddělat tu nejoblíbenější a nejsympatičtější postavu. Přestože závěr na hřbitově nepostrádá dvojitou černohumornou tečku, už mě tím Mocky celkem štve, jak má od jisté doby častou tendenci zakončovat své filmy včetně komedií schválně takto přehnaně krutě a depresivně (čest světlým výjimkám typu Le Bénévole), totálně zvrtnout náladu opačným směrem a dávat najevo své naštvání na celý nespravedlivý svět. Úplně nepomůže ani to, že má celé vyvrcholení přecizně vypointované. Nikoliv pět, ale čtyři hvězdičky dám za vše skvělé pořád rád. [80%] (30.05.2023)