Ohnivé vozy

Jak sportovní filmy nemusím, tak tohle by šlo. A nejen kvůli Vangelisově hudbě, která se popravdě řečeno omezuje na jeden nebo dva ústřední motivy, které ke zbytku filmu pasují jako pěst na oko. "Ohnivé vozy" nejsou jen prostou oslavou sportovního soutěžení - představují zajímavou třenici mezi amatérskými a profesionálními ambicemi, najdete zde všechny klasické žánrové motivy cesty k vítězství, ale taky velmi přirozeně napsané a zahrané postavy. Plus dobová atmosféra. Krása. (26.07.2012)

Přestože jsem opět pilně a trpělivě hledal, už poněkolikáté se mi nepodařilo najít důvod, kterým akademici argumentovali při volbě oscarového vítěze. Netvrdím, že Chariots of Fire je obyčejný a průměrný snímek, ale ve svém oboru sportovních dramat o cestě na vrchol není ani ničím výjimečný nebo překvapivý. Pro mě bohužel celkem nudný a rutinní zážitek, jehož monotónnost občas naruší jen úžasná Vangelisova hudba (zde je Oscar zasloužený) a herecký výkon Iana Holma. Točit ten film v současnosti, Usain Bolt by byl v hlavní roli jistě značným oživením :-) 60% (04.08.2013)

Použil bych zde slovo nuda, kdyby se film alespoň z části nudě přibližoval. Film byl daleko za ní a od odpadu ho nezachránila ani výborná hudba. 2x usnout během jednoho filmu se mi dlouho nepovedlo. Nesympatické postavy. Stupidní kamera. Příšerně moc nudný děj, který stál na místě. Myslím, že k tomu už není potřeba nic dodat. Kdo mi nevěří, ať se na film podívá. Předtím však vřele doporučuji dát si minimálně šálek velmi silné kávy. Přesto však nemohu zaručit, že film zdárně dokoukáte až do konce. Osobně jsem měl šálky dva... (05.08.2011)

Chariots of Fire se mi dlouho vyhýbal, ale když na Vánoce běžel v televizi, tak jsem se podíval. Sportovní filmy mám rád, ale tenhle mě upřímně dost nudil. Styl vyprávění mi vůbec neseděl a i když po tom příběh úplně volal, tak naprosto chyběli emoce při vítězství hlavních hrdinů a vážně nechápu, jak se něco takového stane. Já myslel, že to dokáže vyvolat každý sportovní film naprosto automaticky. (28.12.2023)

Poprvé jsem je slyšela, ano, slyšela, z walkmana v roce 1985 na tehdejším jugoslávském pobřeží a také poprvé uslyšela jméno Vangelis. Na film jsem si musela ještě pár let počkat. A jakmile jsem slyšela první tóny, bylo to stejné jako kdysi. Labutí kůže a sevřený krk. Rázem v topce mých nej. Hudba neztratila své kouzlo a neztratil jej ani film. Při žádném z dalších sledování. Chariotr of Fire se nedají vidět jen jednou, je to droga, droga jménem film spojený s drogou jménem hudba. (Jen Ben Cross dnes už není takový mladíček jako kdysi. Ale Žid, mám takové nějaké židovské období, Amen, Pianista, teď Ohnivé vozy. Skladba za skladbou plyne jako organická součást filmu. Vangelis tehdy nebyl pojmem jako dnes a tohle byl jeden z prvních soundtracků, který jsem si pořídila. Do mého zlatého fondu tedy patří nejen film, ale i hudba. Nehledě na to, že Vangelis naplňuje mou lásku ke sborovému zpěvu měrou vrchovatou. Natočit strhující film, kde je prvoplánový běh, zpěv a Bůh, to je opravdu umění. Mravní poselství pak je věcí druhou. (15.08.2008)