Černý Orfeus

Ak máte radi načančané šatičky, horúce hnedé telá rozplývajúce sa pri zvukoch latino hudby a staré diela v modernejšom háve, ORFEO NEGRO je pre vás. Ako kinematografický zážitok to pre mňa ale nemá veľký dopad. Takáto príliš ukričaná a prchká spoločnosť vo mne prebúdza skôr odpor, ako sympatie. Všetko, je ale vec vkusu. (29.10.2016)

3,5  "Is it a real diamond?" "Practically."  Podmanivé dielo plné životnej energie, veľmi nákazlivé svojou náladou. Atmosféra farbistého Ria de Janeiro je uhrančivá, mesto pulzuje rytmom afro-brazílskej samby, po celý čas sa tancuje a spieva (a to aj vtedy, keď sa práve nekoná slávny karneval). Mytologický príbeh Orfea a Erydiky má síce tragické vyznenie, ale v tejto jeho brazílskej variácii prevládajú skôr optimistické tóny, film sa väčšinu času javí ako komédia (vďaka svojej veselosti a milému humoru). Prejav obsadených nehercov je dosť neohrabaný, ale tu mi to výnimočne vôbec nevadí a dokonca to ich civilné hranie pôsobí veľmi milo. Hereckí predstavitelia sú inak veľmi sympatickí, hlavne tie pôvabné predstaviteľky (krásna čokoládka Eurydika (Marpessa Dawn), latino kráska Mira (Lourdes de Oliveira) a ďalšie).  "Where's her costume?" "This is all we have. A body like this doesn't need a costume." (25.05.2022)

Tenhle snímek má rozhodně něco do sebe. Marcel Camus vzal klasickou látku a přenesl ji do zvláštního, exotického prostředí, kde by se mohlo zdát, že nebude fungovat, ale díky nehercům a zajímavé hudbě funguje dobře. Přesto se na mě nepřeneslo něco zásadního a já neměl pocit, že sleduji stěžejní filmové dílo. (17.03.2015)

Priznám sa, že karneval v Riu nepatrí k udalostiam, na ktorých by som sa chcel dobrovoľne v živote zúčastniť, ale navštíviť Rio by som samozrejme chcel. Len jednoducho v inú ročnú dobu. Filmu samému o sebe nemám príliš čo vyčítať, ide tak skôr o subjektívne hodnotenie človeka, ktorého latinskoamerický folklór príliš neberie a tak som sa viac sústredil na tragický príbeh lásky a krásne exteriéry mesta, tie interiéry až zas tak úchvatné neboli. Pokiaľ patríte k ľuďom veriacim v lásku na prvý pohľad (prečo nie), tak Čierneho Orfea si zamilujete taktiež na prvé pozretie. 70%. (05.09.2019)

Deset let po geniálním Cocteauově Orfeovi vznikla tato nápaditá "orfická variace" Marcela Camuse, v níž je drama sestupu do podsvětí zasazeno do karnevalového Ria padesátých let. V extatickém mumraji propukajícího karnevalu, oplývajícího kaleidoskopicky se proměňujícími zvuky a obrazy, se jakoby samovolným pohybem, daným snad nějakým pradávným dotekem či pohledem, rezonancí dvou vyřknutých jmen, začne nově rozplétat či poznovu splétat mýtický příběh o Orfeovi a Eurydice. Podmanivost filmu je dána především dokonalým spojením obrazu (zejména tělesného pohybu) a hudby, čili odevzdáním se tanci, poddáním se zvuku a světlu, proměnou v samotný prostor. Mýtická dimenze příběhu také pozoruhodně krystalizuje na pozadí téměř dokumentaristického utváření města. Obě roviny, jak ta spirituální, tak i ta zdánlivě „jen“ zemská, jsou přitom svorně emocionálně bohaté, plné vášně a touhy žít a milovat. Řidič tramvaje Orfeus je básník-pěvec, bytost se silným mytickým vědomím, intenzivně prožívající kontinuitu minulosti a budoucnosti, svářící se s touhou zvrátit veškerou předurčenost. Poezie a imaginace, reprezentovaná jeho zpěvem a hrou na kytaru, jsou nástroji jeho poznání a lépe než kdo jiný právě on ví, že Eurydika je zosobněním jeho tíživé cesty, která je současně zkouškou skutečné vnitřní síly a lásky. Závěrem se musím ještě sklonit před Jobimovou hudbou, především před Orfeovou ústřední písní A Felicidade, kterou jsem znal již dlouho před shlédnutím a která mne v tomto kontextu zasáhla ještě hlouběji než kdykoliv předtím. (19.02.2011)