La Maman et la putain
The Mother and the Whore
Režie:
Jean EustacheScénář:
Jean EustacheKamera:
Pierre LhommeHrají:
Bernadette Lafont, Jean-Pierre Léaud, Françoise Lebrun, Isabelle Weingarten, Jacques Renard, André Téchiné, Jean Eustache, Jean Douchet, Geneviève Mnich (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hlavní hrdina příběhu, intelektuál Alexandre, je bez práce a bez peněz, životem jsou pro něj filozofické debaty s přáteli a stárnoucí milenka Marie, která o něj pečuje s mateřskou láskou. V kavárně se pak Alexandre seznámí s mladou dívkou Veronikou, která se stane jeho druhou milenkou. Všichni tři prožívají problematický vztah plný vášně a žárlivosti, do příběhu mezitím vstupují také další postavy a Alexandre je postaven před řešení složitého dilematu...
Režisér Jean Eustache, který dosud realizoval jen dokumentární nebo krátké filmy, dal ve svém celovečerním debutu MAMINKA A DĚVKA průchod svému názoru na život a dění kolem sebe. Svou osobnost ostatně ve vlastním scénáři vtělil do hlavního hrdiny Alexandra, kterého působivě zahrál Jean-Pierre Léaud. V dalších rolích zazářily Bernadette Lafont a začínající Françoise Lebrun. Celý film se přes svou značnou délku (téměř tři a půl hodiny) odehrává na minimálním prostoru a prakticky nemá žádný děj, akcentuje spíše řešení vztahů za pomoci více či méně duchaplných dialogů. Kritici film přivítali jako jeden z posledních významných počinů francouzské nové vlny, zatímco diváky příliš nezaujal. V roce 1973 byl uveden na festivalech v Berlíně a Cannes a z obou přehlídek si přivezl významná ocenění. Nejen díky vysoké minutáži, ale také kvůli volnomyšlenkářskému stylu vracejícímu se k událostem roku 1968, byl málokde ve světě uveden v klasické distribuci, dodnes bývá uváděn spíše na filmových přehlídkách a projekcích pro odborníky.
(argenson)
Videa (1)
Recenze (31)
Čistě neherecké výkony, nudná kamera, amatérské chyby (stíny mikrofonu v záběru, znečištěný objektiv...) a hlavně nekonečný vodopád pseudointelektuálních žvástů, které měl v hlavě snad každý adolescent, ale styděl by se je převést na plátno. Délku bych neřešil, pokud by film měl co nabídnout. La Maman et la putain pro mě zůstane jedním z těch nepochopitelných filmových momentů, kdy absolutně netuším, jak se mohl dočkat takové slávy a opěvování kritikou. ()
Trochu jsem mel z pusteni filmu obavy, ktere se vsak ukazaly jako liche. Nechapu, jak nekdo muze tvrdit, ze film nema dej. Proste tape stejne jako zivot Alexandra a i kdyz se na prvni moment muze zdat prazdny, mne to prislo zabavne a i pres velkorysou stopaz film utece. Ne, ze bych se mel s hlavnim hrdinou ztotoznit, ale mnohe dialogy jsou zajimave a jeho postava je celkem sympaticka. Na svou dobu odvazny snimek, doba, ktera se zda tak daleko... ()
Dlouhý film, kde se hodně mluví, samozřejmě oduševněle a všechno to má smysl. Jenže já jsem se stejně nebavil a přišlo mi to prostě jen moc dlouhé. To i "Titanic" bych si dal raději znovu než tohle, a to jsem "Titanic" nikdy nemusel. To bude holt tím, jak jsem ovlivněný americkým stylem natáčení a přístupem k filmu. ()
Originální Eustacheův film vycházející z objevů nové vlny. Téměř statická kamera, celých více než 200 minut se odehrává pouze v jediném bytě a kavárně (jen výjimečně i jinde) a celý film se skládá pouze z dialogů poflakujícího se intelektuála Alexandra (Jean-Pierre Léaud, který ztvárnil režisérovo alter ego a jemuž byla role psána na tělo) s jeho milenkou Veronikou, která spí s každým, koho potká, a s jeho přítelkyní Marií, která ho nesobecky miluje a mateřsky se o něj stará. A často nejde ani tak o dialogy, jako spíš o monology, v nichž Alexandre uvažuje a filozofuje. Jeho slovy také Eustache často cituje filmy. Film je příběhem zvláštního milostného trojúhelníku, nemá v podstatě žádný děj, žádnou akci, pouze Alexandre, zahraný velmi civilně a bez emocí Léaudem, si není schopen vybrat ženu, kterou chce milovat. Film údajně kritizuje ideály volného sexu a svobody, které hlásala revoluce roku 1968. ()
Léaudovy šplechty se mi líbily, alespoň povětšině, každopádně dalekovo víc než "hlášky" z českch komunistických veseloher. Ostatně mám k němu i "soudružský vztah", natáčel jsem si ho, když u Seiny cvičil jeden ze svých, už bych řekl, typických, výstupů. "Máma a děvka" to ano, i když dost podmíněně; ale co ostatní? Gilberta přece nebyla jen vzduch. Nejobtížnější určení ale představuje sám Alexandre. Čím byl on mezi mámou a děvkou? Synem, milencem nebo jen mužem a nebo jen hercem? Přesto bych místo Léaudovy "talking head" viděl občas rád i třeba interiéry Café Les Deux Magots nebo Café de Flore. To by mi rozehřálo srdce podobně jako sám Léaud. Ostatně, pokud jezdíte pořád jen vpravo, není se třeba starat o levý blinkr. Co je napravo? Písničky, které má Alexandre rád nade vše. Příkladem budiž kouzelný "clip" s Fréhel zpívající "La chanson des fortifs'". A navíc, jak říká asLoeReed *****: "Na Jean-Pierra Léauda bych se vydržel dívat i 500 minut." (To je ovšem třeba brát trochu s despektem, a na Veroniku se to nevztahuje vůbec.) ()
Reklama