Kon Ičikawa užívá v 'Dívce z Tokia' celé spektrum stylových postupů, typických pro filmy francouzské nové vlny. Žánrově je jeho film hravým love story, v němž se francouzský student Niko setkává v Tokiu se svou někdejší japonskou přítelkyní Miyou. Formou nechronologického vyprávění, flashbacků, eliptického střihu a za zvuků procítěného francouzského popu rekonstruuje minulost vztahu hrdinů i přítomné marné snahy strávit v rušném městě nerušenou společnou chvilku. Výsledek vyznívá jako fascinace francouzskou novou vlnou, v níž se japonské zobrazovací tradice připomínají jen v krátkých záblescích. Velký celek podzimního lesa, uprostřed něhož se milenci válí v pozadí v listí, vystřídá po ostrém střihu detail na jejich objetí přímo před kamerou – vše obklopující přírodu pohltil člověk a japonský prostor byl dobyt světovými trendy. Francouzslý student jede do Tokia na kongres, za spolubydlící má Španělku, jejich japonská kamarádka vystudovala v Paříži - pokud narazíme na Japonce, pak jde o zástupce starších generací, kteří jsou vykresleni jeko nedostatečně kosmopolitní nositelé konfrontačního tónu vůči cizím kulturám. 'Dívka z Tokia' je japonská asi tak jako Nicolas Sarkozy a z francouzské kinematografie přejímá to nejbanálnější, co je pro ní typické - celovečerní procítěné pitvání jednoho milostného vztahu.(18.6.2011)