Plošina
La Jetée
La Jetée
Režie:
Chris MarkerScénář:
Chris MarkerHrají:
Jean Négroni, Hélène Chatelain, Davos Hanich, Étienne Becker, William Klein, André Heinrich, Ligia BorowczykVOD (1)
Obsahy(1)
Ti, kteří přežili 3. světovou válku žijí v podzemí Paříže, neboť povrch je neobyvatelný. Pomocí stroje času vysílají do minulosti vězně, aby získal potřebné suroviny. Klíčem pro jeho cestu je jeho utkvělá dětská vzpomínka na incident na letišti v Orly, kterému přihlížela neznámá žena... Čb sci-fi film bez dialogů. Posloucháme pouze vypravěče a hudební doprovod na pozadí ve sledu promítaných fotografií. La Jetée = molo či hráz (přeneseně spíše nástupní plošina), je homonymem pro „là j'étais“ (tady jsem byl). Snímkem se později inspiroval Terry Gilliam při tvorbě 12 opic. (J.Connor)
(více)Recenze (89)
Scénář: Chris Marker .. Slabé. Sice slibný inspirační zdroj, ale na pozdější brilantní a komplexní Twelve Monkeys nemá ani náhodou. ()
Krátkometrážní artová demoverze 12 opic, která dokázala udělat ze své největší nouze ctnost. Kde jinde uvidíte tak statickou a přitom tak dynamickou a emocemi nabitou formu? Jediným záporem je pouze nedostatečná délka. Tohle si zasloužilo celovečerní stopáž již tehdy. Nemuselo se čekat třiatřicet let na Gilliamův um. ()
Na La Jetée jsem se jako veliký fanoušek 12 opic a Vertiga moc těšil a film nezůstal své pověsti nic dlužen. Série fotografií podmalovaná hlasem vypravěče a hudbou vytváří opravdu jedinečnou atmosféru, k tomu si připočtěte skvělý příběh a originální formu a dál vlastně není co řešit - FANTASTICKÉ! ()
(1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥ ()
Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*. ()
Veľmi znepokojivé a je škoda, že Marker nemohol svoju víziu predviesť efektívnejšie a rozvitejšie. Aspoň v takom rozmere ako neskôr Gilliam. Určite by som si jeho spracovanie pozrel rád. Aj keď musím priznať, že tento sled obrázkového deja spraví s divákom svoje a naozaj chválim štýl spracovania a rozprávania. 80%. ()
Gilliamových 12 opic mnohem lépe využilo tématu Rampy, celovečerní formát dokázal plněji rozvinout zápletku, ale filmu Chrise Markera zase nemůžeme upřít prvenství a nesmírnou originalitu. Rovným dílem příběhu i formy. Je překvapivé, jak dobře může fungovat na poli pouhých 26 minut příběh vyprávěný pomocí fotek! ()
Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10) ()
Představa, že v jednom tahu uvidím dvojprogram tohoto photo-romanu a Alphaville, se mi zdá být poněkud smrtelná. ()
Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. ()
Filmové médium je zde využito k původnímu účelu vyprávění příbehu a tak je tato sbírka fotografií paradoxně filmovější než většina 'opravdových' filmů. A teď mi někdo vysvělete, k čemu je Gilliam vlastně dobrý. ()
Strhujúci a fascinujúci formálny experiment, ktorý slúžil ako predloha majstovskému dielu 12 opíc. Pokojne to mohlo byť dlhšie, pretože som žral každé jedno políčko toho filmu. Ale bacha, je to ultra mega art. 10/10 ()
Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10 ()
Se svou délkou a netradičním pojetím je Rampa hodně silný a realistický film. I když se snímek skládá prakticky jen z černobílých fotografií a jednoho pohyblivého záběru (dlouhého asi 2 vteřiny), je moc působivý. Působí pěkně ponuře a je výrazně jiný než většina ostatních science fiction 60. let minulého století a jeho tématika je aktuální i dnes. Je zde navíc vidět mnoho společného s 12 opicemi Terryho Gilliama, čerpal ze správného zdroje. Velmi silný a netradiční zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít (těch 28 minut snad můžete obětovat). ()
Věčný provokatér Marker sestavil tento úžasný fotofilm již před půl stoletím. Snad mi to nebude trvat tak dlouho, než ho pochopím úplně. Rozhodně jedno zhlédnutí mi nestačilo, film je v některých momentech příliš rychlý. ()
Legendárna Rampa nie je ani tak film, ako experimentálny umelecký pokus. Preto nemá zmysel sa zamýšlať nad tým, či je krátka, alebo či to nemal byť celovečerný hraný film. Ak by bola takto podaná fotomontáž dlhšia, nudila by nás, ak mala byť prepísaná do formy skutočného filmu, tak je dobre, že sa to odohralo o 34 rokov neskôr s vysokým rozpočtom. Je obdivuhodné, že sa pomocou sérii fotografií podarí vytvoriť takúto atmosféru. ()
Myslím si, že nielen mňa, ale minimálne aj mojich rovesníkov rovnako zasiahla premiéra Rampy vo filmových kluboch. Bolo to niečo ako zjavenie. Nikto nepredpokladal, že sériou obrázkov sa dá vytvoriť zmysluplný príbeh. Keď Terry Gillian o niekoľko rokov neskôr nakrútil 12 opíc bolo to veľmi podobné, ale chýbalo tomu čaro nedopovedaného, tajomného, ktoré Rampa obsahovala. Ale každé zo spomínaných diel má svoje miesto vo svete filmu aj svojich priaznivcov. ()
Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války. ()
Krátkometrážní, černobílá inspirace geniálních "12 opic", složená z potemnělých statických obrazů. Tyhle experimenty nejsou pro mě. ()
Ostatně co jiného je láska, než sbírka fotografií zmrazených v čase, v nehybných rámech věčnosti? Co jiného je láska, než hořko-sladké vzpomínky, jež jako listy papíru obracejí naše životy naruby a díky nimž zároveň dostává veškeré bytí smysl a řád? Co jiného je láska, než křehkost druhého člověka, jehož jako bychom znali od samého počátku světa a v jehož ztrátě ztrácíme beznadějně i sebe sama? ()