Rampa

Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10) (07.10.2007)

[Mierne SPOILERY] La Jetée je stratený klenot francúzskej kinematografie, ktorý imaginatívne ukazuje na jednu z možných budúcností a jej zúfalého riešenia. Príbeh je rozpovedaný prostredníctvom samostatného nepomenovaného jedinca, ktorého príbeh začína a končí v jednom a tom istom momente. Nech sa páči práve som vám vyspoileroval celý príbeh v dvoch vetách. Projekt ako taký je sám o sebe veľmi poetický a ak nemáte moc umelecké cítenie, potom si asi z filmu kvôli jeho umeleckému podaniu veľa neodnesiete. Osobne, ale môžem film odporučiť neobísť. I navzdory tomu, že má omnoho slávnejší remake (Dvanásť Opíc) si film vedie aj v dnešnej dobe celkom fajn a ak vám prišiel remake tak trochu jednotvárny a chceli by ste vyskúšať niečo úplne iné, možno vás 30 minút čistého obrázkového materiálu s prečítaným textom ohúri. Je to tak prosté až je to geniálne... (22.06.2021)

Pravděpodobně jeden z nejzajímavějších středometrážních filmů, které jsem viděl. Originální forma a rozhodně netuctový příběh zaručují trvalý zážitek. Režisér Marker byl milovníkem Hitchcockova Vertiga - a právě tím se pro tento film o hrátkách s časem inspiroval (viz. scéna s letokruhy sekvoje). Vtipně na tento fakt poukázal i Terry Gilliam, který zase v jedné scéně Dvanácti opic nechává ukrývat své hrdiny v kině, kde se právě promítá Vertigo. Tomu říkám časová smyčka! (21.11.2005)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*. (11.03.2013)