Zbogum na dvadesetiot vek

strougy

Pitoreskní freska, která skrze dva příběhy a jedno intermezzo představuje 20.století jako jednu velkou a značně krvavou frašku, plnou zbytečného násilí a neposunující lidstvo ve svém vývoji v podstatě nikam dál a stále se jen plácající v neustávajícím přílivu zbytečného násilí. Obě dvě části filmu tvoří jakýsi protipól, kdy na jedná straně stojí absolutní autorita komunity v čele s jejím vrchním představitelem, která jednotlivce vybočujícího z řady vylučuje a explicitně trestá smrtí. Na straně druhé je pak naopak absolutní rozpad hodnot znázorněný děsivou anarchií na pohřbu, kdy neexistuje respekt k okolí a svébytná individualita stojí nade vším. V obou případech to končí značně nadneseným násilím, avšak film se nestaví na jednu ani druhou stranu a obě situace znázorňuje se stejným znechucením. Oba případy se tak přes žánrovou nejednostnost vyjadřují skutečně k 20.století, ktere by se v rámci výpovědi dalo vnímat jako přechod od nacionálních vášní z počátku století k sobeckosti spotřební společnosti dnešní doby. Celé naše minulé století ve filmu dostává bez jakéholi pochybu nádech jedné dlouhé, nikdy nekončící noční můry, která začíná a končí zkázou z ruky člověka a která nenabízí do budoucna pražádnou naději na zlepšení. Nepříliš radostná vize...(26.12.2011)