poster

Dorian Gray im Spiegel der Boulevardpresse

  • anglický

    Dorian Gray in the Mirror of the Popular Press

Drama

Západní Německo, 1984, 150 min

Režie:

Ulrike Ottinger

Hudba:

Peer Raben
  • Dionysos
    ****

    Mezi "Freak Orlandem" a "Dorianem" tkví posun (pozn. - výraz posun nemusí být brán normativně) k klasičtější naraci, vskutku se zde již setkáme s dramatickým obloukem. A v kontextu předchozích filmů autorky se jedná takřka o dokonale pevnou klenbu! Nemůžu souhlasit zde s kolegou garmonem: film má více méně jasný cíl a je tedy o něčem - je aktualizací klasického literárního díla. Oproti originálu se však milý Dorian nezhlíží v malířském plátně, ale bulvárním tisku. Jenže zatímco v originálu se obraz stává zrůdnějším s tím, jak se mění Dorian, zde se Dorian proměňuje až v závislosti na tom, jak se proměňuje jeho mediální obraz. A zde také leží hlavní motiv filmu, vycházející ze soudobých společenskovědních studií (i gender studies, post-strukturalismu, mediální studia, cultural studies atd. atd. atd.) - tedy motiv konstrukce identity jedince skrze mediální diskurzy, druhotnost jedince vůči sociálním praktikám masové společnosti a masové kultury atd. atd. atd. Nicméně film samozřejmě není primárně objektivujícím kvazidokumentem, to by nebyla Ottinger - ta záliba v kostýmech, dada či pokřiveně křiklavé estetice (brr, 80. léta!) ani zde nechybí. A nechybí ani surrealismus, i když i ten je zde v návaznosti na již konstatované "znaratizování" méně výrazný, resp. divák surrealistické scény může snadněji vztáhnout k celkové struktuře. Oproti "Freak Orlandovi" vlastně ani nemají jednotlivé surreálné výjevy úplnou autonomii - ať již zde zejm. scéna opery, ale i další - jsou vždy více či méně v posledku propojeny se základním motivem filmu, tkvícím v onom kroku napřed, který má postava všemocné mediální magnátky D. Seyrigové vůči nebohému Dorianovi (opera jako pokřivené zrcadlo medializovaného vzathu herečky a Doriana; Seyrigová, jež se zjevuje i ve zdánlivě ryze osobních delirických vizí hlavního hrdiny, jenž již soukromí nemá atp.).(22.12.2015)

  • garmon
    ****

    Oproti předešlému Freak Orlando je zde lesbická tématika mnohem explicitnější – šest hlavních ženských rolí hrají ikony femin-, nebo lesba – filmu (von Lehndorff, Seyrig, Montezuma, Valentin, Herrmann, Blumenschein). Jestli byl Orlando víc v exteriérech, barvách a ve dne, je to tu naopak – Ottinger si v Grayovi hraje se světly, kontrastem a studiem - výjimkou jsou vize sjetého Doriana v poušti, které paradoxně působí velmi realisticky. Některé záběry mi připomněly Jancsóa – násobné snímání přenášené živě přes video na obrazovky v záběru muselo být tehdy dernier cri… Jiné (a dlouhé) scény jsou zjevně inspirované Jodorowskym (forma divadla světa!) – to už u Freak Orlanda. Jinak už jsem u Ottinger tohoto typu vše viděl – echt Deutsch punk, osmdesátky, kříšení starých forem (moralita, panoptikum, dlouhá pasáž film-opery, s pochybnou hudbou (jsem obdivovatel Peera Rabena ve Fassbinderových filmech, tohle bylo ale okatě špatné - Opera Diversa hadr-). Obrazově je celá operní pasáž jako vystřižená ze Superbia v následujících Ottingerové Seven Women). Naprosto surreálné obrazy – sklon k mýtu a alegorii – zde myslím, že by bez Ottinger stěží byl takový Matthew Barney Matthewem Barneyem. Vlastně by se dalo říct, že veškeré úlety evropské kinematografie, které znám, tu mají aluzi (Loni v Marienbadu, Buñuel, Godard, raný Trier…) Ale – na druhou stranu tohle kazí totální statičnost, pomalé tempo, bezpointovost, fassbinderovsky špatné herectví (špatné!, špatné!! – až na Delphine tedy…) – proč si kruci Ottinger nenajala dobrého dramaturga? O čem tahle taškařice vlastně je? O tom, jak zlý tisk ničí zazobané lesbické sirotky? Anebo ještě obecněji jaký je svět zlý? Kdyby nebylo toho neuvěřitelně promakaného vizuálu, stálo by to za dvě věci - nejde totiž vůbec o nic, ani o to, kdo tedy koho v závěru zabije (vtipné titulky). Orlando mě okouzlil víc. Tohle mělo v sobě neodiskutovatelný půvab lesbického světa – všechny ty umělé knírky a zabandážované hrudi-)). Vzpomněl jsem si na závěrečnou párty Mezipater na Flédě v Brně pár let zpátky – dvě Marlene Dietrich oblečené do mužských obleků se tam na pódiu střídavě jakože honily, kamuflovaly vzájemné bití hůlkami, v mezičase dělaly pózy a přehazovaly nohy přes opěradlo židle. Převážně mužské publikum, samo teplé jak pec, na to třeštilo oči, a když jsem se jednoho známého zeptal, co to vlastně je, řekl mi suše: „lesbický humor“. Mrkněte: http://uloz.to/xeT9GvKw/ulrike-ottinger-dorian-gray-im-spiegel-der-boulevardpresse-1984-avi(26.6.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace