Ramón je již 30 let upoután na lůžko a jeho rodina se o něj stará. Jediný pohled na svět mu umožňuje pouze okno v jeho ložnici. Dívá se na moře, na které se často plavil a na kterém utrpěl úraz, který zkrátil jeho mládí. Od té doby má jediné přání - důstojně ukončit svůj život. Jeho svět je však převrácen naruby příchodem dvou žen: Julie, právničky, která mu pomáhá v jeho úsilí legálně ukončit svůj život; a Rose, žena z vesnice, která se ho snaží přesvědčit, že život za to stojí žít až do konce. Obě ženy jsou zaujaty Ramónovou poutavou osobností a jsou nuceny se samy sebe ptát po důvodech, které ovládaly jejich ... (zobrazit celý text)
Má člověk právo rozhodnout si o svém životě, patří jen jemu, nebo má zodpovědnost k těm, kteří se o něj starají, kteří ho milují a jejichž životy ovlivnil a dal jim, ač nehybný, mnohdy ten správný smysl? I když se Ramón alespoň občas přes svoji nemoc dokázal přenést a na chvíli se zaradovat, zase se "každé ráno probouzel s potřebou zemřít". Říkám si, jak je to křehké téma, jak je zmanipulovatelné........ Asi dost dlouho ve mně zůstane scéna, kdy Ramón vzpomíná na svůj úraz a zatím si jeho podstatné životní okamžiky prohlíží přítelkyně na fotkách nebo když ho vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Přitom film mě nijak citově nevydíral, naopak byl podán s taktem a vkusem, obrovskou zásluhu Javiera Bardema z výčtu pozitiv nevyjímaje.
Vysoká úroveň hereckých výkonov (samozrejme hlavne toho Bardemovho) a citlivosť Amenábarovho režijného prístupu k psychológii si možno nezaslúžia toľkú sentimentalitu. Tá totiž filozofický potenciál potápa do sĺz, určených i divákom telenoviel. Ale možno to Amenábar robí schválne, aby oslovil čo najširšie publikum. V mojich očiach tým však jeho film tak trochu stráca na hodnote a stáva sa skôr ideálnym večerným TV filmom, ako veľkým príbehom na veľké plátno. Ale čert to ber - slzil som a pri jednej scéne som onemel - pri scéne lietania. Presne takto vyzerajú moje (a isto nielen moje) „lietajúce sny“. Nádhera.
Stašně moc dlouho už o tomhle filmu přemýšlím a ještě dýl se rozhoduji mezi 4 a 5-ti hvězdičkami. Výsledek vidíte sami a rozhodla jsem se tak proto, že mi prostě některé pasáže ve filmu nesedly a přišly mi trošku moc "cituplné". Teď si nejsem jistá tím slovem, které jsem použila, tak raději příkalad: Jde hlavně o hrdinův první let - rozběhne se, vyskočí z okna, letí (mimochodem úžasná práce kamery) a teď k tomu hraje bombastická operní árie - to je přesně to, co mi přišlo už trochu přehnané. Ale abych jenom nenadávala - jde o velmi výborný film, který se snaží přiblížit problém eutanazie, přátelství, bezmoci, pomoci bližnímu, ... Nemá cenu zmiňovat herecké výkony jednotlivě, protože jsou všechny fantastické, obdivuji Alejandra Amenábara, že zvládl celý film napsat, zrežírovat, natočit, napsat skvělou hudbu a já nevím co ještě - prostě Oscar je podle mě zasloužený a film rozhodně stojí za shlédnutí.
Chtěl jsem původně začít chvalozpěvem na Alejandra Amenábara za několik obrovských kusů práce, které na svém filmu odvedl. Ale pak jsem si uvědomil, že kromě hudby (a střihu) mají ty kusy nějakou tu vadu, která jim v mých očích brání vytvořit dokonalý celek - hudba je úžasná a obrazová stránka Hlasu Moře místy bere dech; co se obsahu týká, tak Amenábar dokázal tuto nesmírně složitou část práva na život uchopit citlivě a přitom bez citového vydírání a vykreslil snad každý aspekt života člověka v Ramónově situaci. V některých momentech ale podle mě šlápl vedle a výsledek jeho snažení by bez těchto epizod byl ještě lepší než jaký je. Tleskám tomu jak umně režisér/scénárista vystavěl okolo svého hrdiny ty peripetie, které díky předvedeným hereckým výkonům drží diváka v takovém zvláštním napětí, že si svůj dojem něčeho k dokonalosti scházejícího nebo spíše přebývajícího uvědomí až poté, co se západ slunce nad mořem promění v noc. Světská ocenění jsou pro snímky takovéhoto kalibru nedostatečná, důležitější je jak působí na každého z nás. Zřejmě i proto, že své odpovědi na v průběhu filmu vyvstávající otázky mám už nějaký čas rozmyšlené, nepodlehnu síle Hlasu Moře zcela. O to víc ho mohu doporučit ostatním, i když sám dávám "jen" 80%.
. „Chci zemřít, protože takový život, takovým způsobem, pro mě nemá cenu. Chápu, že by se ostatní postižení mohli urazit, když tvrdím, že takový život nemá cenu. Nechci nikoho soudit. Kdo jsem já, abych soudil ty, co chtějí žit?“. Pochopitelné důvody člověka, který chce důstojně zemřít, protože nechce dál žít život.. „který vylučuje svobodu.“ A stejně pochopitelné a někdy i trochu sobecké důvody lidí, kteří nechtějí ztratit toho, koho milují, kdo je součástí jejich života. Obyčejně podané a o to věrohodnější názory úzkého kruhu rodiny a přátel. A zjednodušený, polemiku nepřipouštějící, názor neomylné církve. Nádherně natočený příběh charismatického muže, který už nechtěl přijímat „drobty z toho, co dřív bývala má svoboda.“
Scénář: Alejandro Amenábar, Mateo Gil ..
Když Javier Bardem rapidně změní účes stojí za to zpozornět! Amenábar na své lepší vlně. Osobně bych tak dlouho na panák kyanidu draselného čekat nedokázal...
Na druhé shlédnutí zvedám hodnocení o hvězdu. Výkon Javiera Bardema je prostě neskutečný. A celkově, ten film je tolik působivý, že nechápu, že už na první shlédnutí mě neodboural...
Seru na to jestli mě film citově vydírá nebo ne, když se mě chce brečet tak prostě brečím a hotovo. Nestává se to často, ale film už to nejednou dokázal a i tady jsem k tomu neměl daleko. Hrozně hezky to tady napsala kleopatra, a jen bych potvrdil že ta scéna kdy Ramóna / cituji Kleopatru lépe bych to totiž nenapsal / vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Já musím jen napsat "zaslzel", protože jsem rodu mužského. Ne, nechci tady kopírovat ničí komentáře, jen chci říci jak je krásné, když film o touze po smrti dokáže v lidech probudit tolik citu. Ne, nebudu tady psát elaboráty na téma eutanázie, jen chci říci, že na zachování své vlastní lidské důstojnosti by měl mít právo každý z nás. A jak že zhodnotím tenhle film ? Řekl jsem přece na začátku, že jsem měl slzy na krajíčku. Může mít film o životě a umírání lepší zhodnocení než divákovi emoce ?
Euthanasii - slovo, které označuje jedno z největších současných témat. Má každý člověk právo na svůj život a v případě, že nemůže vést plnohodnotný život, po svém vlastním rozhodnotu ho ukončit?? Téma, která navždy bude rozdělovat lidi na dvě skupiny, kdy první nikdy nepřesvědčí druhou a naopak. Hlas moře je velmi emotivní filmy, ale natočen tak poutavě, že režisér ani nemusé moc tlačit na pilu, aby jste dojmuli. Javier Bardem předvedl vynikající výkon a dokázal se do role (skvělé masky - zasloužená nominace na Oscara) Ramona Sampedra doslova převtělit. Talentovaný Alejandro Amenábar předvedl zručnou a příjemnou režii, která dává snímku to správné tempo. Konec je hodně emocionální a docela se divím, že mi neukápla slzička, ale i tak určitě zasloužený Oscar. Rozhoduji se mezi 4 a hvězdičkami, zatím dávám čtyři, uvidím jestli o filmu budu přemýšlet i za pár dní, pak popřípadě zvednu na pět..............."V životě je jen jedna horší věc než když vám zemře syn, a to když se chce sám zabít"........
Jestliže mají zastánci zrušení trestu smrti svou ideovou oporu ve vynikajícím Parkerově opusu Život Davida Galea, pak zastánci euthanasie našli svou platformu ve filmu Hlas moře. Alejandro Amenábar se vydal podobnou cestou jako Alan Parker a celý tenhle emocionálně neobyčejně silný příběh exponuje především jako fakticky podpůrný argument k právě probíhající celoevropské (a spíše by se slušelo říci celoeuroatlantické - viz udělení ocenění americké akademie za nejlepší cizojazyčný film...) diskusi. Je to velmi bolestné téma, nelze se jednoznačně vymezit...a je paradoxem, že tenhle film přichází právě z apriori silně katolicky založené země, jako je Španělsko (ale ono se možná jen ukazuje, že tohle je pouze přežitý předsudek, to, že ve Španělsku již léta vládnou levicové strany jistě v podtextu také o něčem vypovídá...) Nelze se asi úplně vžít do osudu člověka, který je 28 let ochrnutý na většinu těla a sevřen v kazajce kataplexie...na to žádná empatie nestačí... Amenábar má však dar zdůraznit ty drobné detaily, které mají obrovskou vypovídací hodnotu...nejsilnější mi přišly právě takové momenty, jako třeba nenápadná věta hlavního hrdiny: ,,Julia: Proč se pořád usmíváš, Ramóne? Ramón: Když nemůžeš utéct...a když jsi nepřetržitě závislý na ostatních...naučíš se plakat smíchem." Tady je opsané veškeré zoufalství, které podobně postižený člověk zakouší. Zvláště když mu zbudou, ukryty hluboko v mozku, všechny propriety normálního zdravého uvažování - Ramón se cítí pořád mužem, má erotické představy a touhy...slyší volání moře... Vrcholem a středobodem celého filmu je herecký výkon Javiera Bardema. Je úžasné sledovat, co všechno se dá uhrát mimikou, když všechny ostatní složky komunikace s divákem jsou okleštěny...a Bardem má dar hereckého génia. Jeho ústa a oči sdělovaly tolik, že nebylo potřeba slov... Jen síly obrazů...k těm nejsilnějším patřily sekvence, kdy Ramón náhle bez signálu přechází do své fantazie, vstává z postele a odchází...odlétá...(létací pasáže, létací sny...jeden ze základních lidských archetypů...důvěrně je zná asi každý člověk...). Volání moře je silné, stejně jako tenhle film. Nevím, zda býti jednoznačně pro euthanasii, vím, že bych Ramónovi přál možnost volby... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Uvnitř tančím, Život Davida Galea
O smrti a predsa taký plný života, to je snáď zázrak. Veľmi príjemné je vidieť po čase človeka, túžiaceho po smrti, ktorý nie je 24 hodín denne naložený v liehu depresie a nostalgie a vie vychádzať s ľuďmi. Vynikajúce herecké výkony, vrátane advokátky Julie (Belén Ruedaová) a dynamická scéna s Ramónovým prevozom vo mne naštartovala názor, že keby Alejandro Amenábar nakrútil akčný film, mohol by to byť veľmi inteligentný akčný film.
Působivé ! Tenhle film si na nic nehraje a nastavuje tu zrcadlo společnosti a jejím postojům, které jsou ovlivněné tísíci let vývoje. Názor na euthanasii se nevnucuje, ať si divák sám vybere. Můj údiv pak patří zejména herci Javieru Bardemovi, protože jeho herecký výkon je obdivuhodný. Pro herce jistě negativum, že se jeho postava nemůže hýbat, otočil v klad svého hereckého projevu. Rovněž maskérky si daly záležet. Jen se podívejte na jeho civilní fotky (BTW je mu 36 let), na plátně se pak na vás dívá někdo úplně jiný. Film vůbec má mnoho dalších kladů. Uchvátily mě letecké pohledy, z kterých jsem měla až závratě; také hudba byla moc pěkná a poslední monolog Ramóna (Bardem) nutí k zamyšlení. Mám celkem pocit, že španělská a mexická kinematografie zažívá něco jako renesanci. Po Buňuelovi jsou tu takoví velikáni jako Almodovár, Iňárritu, Cuarón a teď Amenábar.
