Ramón je již 30 let upoután na lůžko a jeho rodina se o něj stará. Jediný pohled na svět mu umožňuje pouze okno v jeho ložnici. Dívá se na moře, na které se často plavil a na kterém utrpěl úraz, který zkrátil jeho mládí. Od té doby má jediné přání - důstojně ukončit svůj život. Jeho svět je však převrácen naruby příchodem dvou žen: Julie, právničky, která mu pomáhá v jeho úsilí legálně ukončit svůj život; a Rose, žena z vesnice, která se ho snaží přesvědčit, že život za to stojí žít až do konce. Obě ženy jsou zaujaty Ramónovou poutavou osobností a jsou nuceny se samy sebe ptát po důvodech, které ovládaly jejich ... (zobrazit celý text)
Maftík: Ono je těžké nevyjadřovat se k článku jako k celku, protože ten článek sám o sobě je založenej na ideovém hledisku, ne na racionálním rozboru. Ale konkrétně třeba vyjádření k sekulárnímu státu: "Premisa je zpochybnitelná. Sama idea sekulárního státu pochází z určitých věroučných tezí. Právě tyto teze, založené na víře, jsou součástí právního systému sekulárního státu." Možná jsou věroučné teze, které se zabývají sekulárním státem, ale rozhodně je naprostý nesmysl pokládat věroučné teze za celou ideu sekulárního státu. Že by tvůrci první francouzské ústavy měli při její tvorbě před očima věrouku? Dokonce i tvůrci americké ústavy vycházeli ze světských konstrukcí státu v osvícenství, z antiky a jejich idejí bylo odmítnutí krále, tedy podle uspořádání anglického státu zástupce božího a ochranitele církve. Tolik tedy jedna konkrétní výtka.
Další obecnější se týká způsobu argumentace. Ta probíhá např. pomocí cejchu (rychlé přiřazení emoce pomocí slova), tedy prosazování eutanázie = totalitní myšlení (komunismus - Zeman, nacismus - ten kousek o Žaluji, likvidace postižených apod.). Další nástroje manipulace tam užité jsou oslovení emocí ("Neprobouzí snad hrůzu ve všech lidech, kterým leží na srdci lidský život?"), oslovení představivosti (celá koncepce článku jako falešná recenze), vyvolávání pocitu ohrožení a strachu (zastavte to než bude pozdě), a kromě dalšího především zarámování ("Hlavním cílem španělského filmu je propagace eutanázie a uvedení předsudků o ní a lidech, kteří s ní souhlasí, na pravou míru"), tedy postavení si ideového protivníka kde ho chci mít. já osobně film vnímal mnohem víc jako případ jednoho konkrétního člověka a příspěvek do diskuse o problému eutanázie, nikoli jednoznačné konečné stanovisko. BTW více o manipulaci doporučuju např. Drtilová, Koukolík: Život s deprivanty II. Základy stupidologie. Článek je přímo učebnicovým příkladem manipulace se čtenářem.
Ale co mě hryže nejvíc. Ptám se jakým právem, od čeho církev odvozuje své právo rozhodovat o dobrém a špatném, k tomu žádný mandát nemá a mít neměla. To říkám bez ohledu na eutanázii, protože nemůžu říct, že bych ji jednoznačně podporoval. Koneckonců, svět se nedělí na ateisty pro eutanázii a věřící proti ní. Ale nikdy, nikdy nepřenechám právo rozhodovat ve společenských záležitostech organizaci či jednotlivci, který se dovolává vyšší autority než lidské. Jakým právem může pisatel tvrdit, že "...osobuje si právo rozhodovat o věcech, na něž zjevně jako bytost, která nemá své bytí sama od sebe, právo nemá." To se dá užít prakticky k jakémukoli aktu. Pisatel zatímco vytýká protistraně že žije jako by po smrti nic nebylo, a contrario žádá žít, jako by něco bylo. Čímž jsme opět u základního problému: zatímco některé modely společenského zřízení odmítá, jiné tím podsouvá: strašáka utrpení po smrti. Nabádá: chceš riskovat zatracení? Vážně to chceš? Ne? Tak žij jak ti říkám. Nejde tu o obavu o lidský život, či život věčný. Jde tu o jednoduchou možnost říkat jiným, co mají nebo nemají dělat. Ani náhodou.
No nevím, na tom textu rozhodně něco je, musel bych se sice na film podívat znova ale obávám se že v tom textu bude dost pravdy, otevřelo mi to trochu oči a možná budu muset názor na film přehodnotit. Ostatně, kdyby se diskuze vedla aspoň ke konkrétním věcem co se v tom článku píšou (s čím kdo nesouhlasí a proč) a ne jen odbývala povrchními bonmoty o náboženských monopolech a zajímavosti za každou cenu ...
Jak to říct, abych se nikoho nedotkla... Nemohu si pomoci, ale vytvářet takto pofidérní asociace mezi "30 případy majora Zemana" a "Hlasem moře" a vkládat rovnítko mezi Zemanem a Ramónem Sampedrou...?!!? Přirovnání to mělo být patrně asi rádoby efektní a originální, ale ve skutečnosti je, s prominutím, pouze prázdné a zavání nepříliš vydařeným pokusem o "zajímavost" za každou cenu.
Po pravdě nechápu, proč má ten film tak nízké hodnocení. Prosím řekněte mi alespoň několik filmů od r.2005, které byly lepší než tenhle. Bohužel, já snad zatím nic lepšího neviděl. Neviděl jsem některé Oskarové (Letec, Hora), může to být tím... Nebo jinak-doporučte mi něco, co se mnou pohne a zároveň to nebude artisticky utahané (oboje kvality Hlas moře splnil), když vám řeknu, že moje oblíbené skupiny filmů jsou evropské (francouzské, španělské-Amélie, Sex a Lucia, cokoliv od Almodovara) filmy+americké nezávislé (Ghost Dog, Smoke)+mainstream vyjímky jako Matrix, Star Wars.
