Modigliani
-
Modigliani
-
Modigliani - Ein Leben in Leidenschaft
(Německo) -
Colori dell'anima I - Modigliani
(Itálie)
Drama / Životopisný
USA / Francie / Německo / Itálie, 2004, 128 min
Režie:
Mick DavisHudba:
Guy FarleyHrají:
Andy Garcia, Elsa Zylberstein, Omid Djalili, Hippolyte Girardot, Eva Herzigová, Susie Amy, Peter Capaldi, Udo Kier, Miriam Margolyes, Mihai Gruia Sandu, Lia Bugnar, Theodor Danetti, Ernest Maftei, Mihai Niculescu, George Ivascu, Maria Rotaru, George Robu, Contantin Florescu, Ion Siminie, Tomi Cristin, Loredana GrozaObsah
-
Film vypráví o soupeření italského malíře Modiglianiho s jeho největším rivalem Pablem Piccasem. Oba dva se rozhodnou zúčastnit se pařížské výstavy a namalují velkolepá plátna. S vítězstvím je spojena nemalá suma peněz. Vyhrát ale může jen jeden. Který z nich to bude? Piccasovu manželku ztvárnila modelka českého původu Eva Herzigová. (oficiální text distributora)
Film vypráví o soupeření italského malíře Modiglianiho s jeho největším rivalem Pablem Piccasem. Oba dva se rozhodnou zúčastnit se pařížské výstavy a namalují velkolepá plátna. S vítězstvím je spojena nemalá suma peněz. Vyhrát ale může jen jeden. Který z nich to bude? Piccasovu manželku ztvárnila modelka českého původu Eva Herzigová. Komentáře uživatelů k filmu (37)
-
Lasombra
Atmosféra bohémského francouzské života začátkem 20. stol., Pařížské kavárny, kde se scházeli ti největší umělci, dokonce i Picasso. V průběhu filmu se zastavíme i k Renoirovi na jeho velkolepé sídlo, kde s humorem konstatuje, že tu drahou plastiku, která zdobí jeho zahradu si pořídil jen za skicu květináče. Ale tak jak patří obloha ke slunci, patří alkohol a drogy k umělci, přidejte k tomu tuberkulózu a mizerné výdělky a již se vám rýsuje portrét Modiglianiho. Tragický závěr snímku byl velice dojemný a hudební árie s moderními prvky, krásně dotvořily atmosféru, proto musím dát vysoké hodnocení.(10.3.2011)
-
Yarushka
Nádherný životopisný příběh nejen umělce Modiglianiho... Ve filmu mě zaujaly hlavně dvě scénky ta první je s mistrem Renoirem..:D a ve druhé všichni umělci tvoří na soutěž. Tato scénka je plná emocí spojená krásnou hudbou a úžasnými tahy štětce, který ten rytmus dění podporuje.(29.12.2011)
-
knotie
Autobiografický film plný klišé. Highlightom je jednoznačne montáž do rytmu technoremixu Ave Maria, ktorý obsahuje pár sloh poctivého francúzskeho rapu.(5.11.2009)
-
JSSVLVKMK
To zas jednou byla blbost! Sice ne tak hrozná, ale čekala jsem do toho víc! Elsa Zylberstein mi byla krajně nesympatická, dvojnásobně pak svým konečným činem! Herzigová je mi nesympatická pokaždé, co ji vidím! Jediné plus, o se mi líbilo, byla scéna při tvoření soutěžních obrazů, ale i tomu bych měla co vyčíst! Například hudba! Část, kde se zapojil rap, mě silně iritovala a jedinou koukatelnou scénu tohoto filmu mi tak trochu znechutila! Nebudu tak kritická, v celkovém obraze to na ty 2 a půl hvězdy byly, zaokrouhluju na 3!(7.2.2010)
-
LucyD
Velice pěkné dílo a opravdu dobře volení herci ...(2.11.2010)
-
Kratas558
Netuším proč, jestli za to může příběh, nebo soundtrack, ale... film přesně podle mého gusta. Střih, provedení, herecké výkony a hlavní tahoun Guy Farley, bez kterého by to nebylo ono ani náhodou. Óda na nevinnost. A ty oči. Ty její oči...(25.9.2011)
-
daweksan
Garciovi jdou ti mafiáni prostě líp, tohle jsem mu moc nevěřil. Měl bych strhnout ještě jednu * za tu příšernou hudební pěst na ucho v té vrcholné malířské scéně ... :)(21.1.2008)
-
Jasmín
Ti co se zajímají o výtvarné umění si tento film užijí a ocenění nepochybně více. Jsou vidět rozdíly mezi úspěšnými umělci ještě za svého života a umělci, kteří se svého uznání dočkají "in memoriam". Hlavně ta scéna u Renoira mě dost pobavila. Vztah mezi Modiglianim a Piccasem ukázaný ve filmu byl pro mě zvláštní tím, že lítal od korektního konkurenčního respektu k naprosto nepokryté nenávisti, dětinským urážkám a zase zpět. Jinak filmařsky mi přišlo dílo velice zdařilé, snad jen ten soundtrack občas zaskřípal.(14.3.2009)
-
Alenkita
Nádherná obrazová stránka, kterou jsem od filmu o malíři sice očekávala, přesto má očekávání předčila. Příběh Amadea Modiglianiho upravený do řádné filmové dramatičnosti, stejně jako nápad s dětským já malíře, pro mě vyzněl dojemně a ne trapně, k čemuž by to mohlo snadno sklouznout. U mě vede sekvence záběrů malířů tvořící každý své dílo doprovázená Ode to Innocence (Ave Maria).(17.12.2009)
-
Looka
80% Výtečný film, jediná výtka míří k hudebnímu podkresu u "souboje malířů".(16.1.2010)
-
apolite
"Meraviglioso.. Si." Silné emócie. Škoda, no stalo sa. Aj keď si myslím že tu pána umelca trochu prikrášlili aby vyzeral lepšie. Ale neveľmi záleží čo si myslím. Kto má záujem si pozrieť looserov nablýskaný životopis, ten si ho pozrie. Viem o ľuďoch ktorí po sebe v živote zanechali viac než zdeptanú mŕtvolku v mŕtvole, a pitvať sa v tom?? Zaslúžia si tú poctu byť na plátne aj s celým ich životným odkazom ktorý človeku nesie nezmerný úžitok. Čo priniesol odkaz pijana čo čarbe dlhé krky.. Nie som na neho príliš mäkký?(5.1.2011)
-
Honzad007
Andy Garcia táhne celý film, který až nečekaně baví, vytváří atmosféru a nutnost zpětné vazby. Překvapivě výborné drama, které sice nijak nevybočuje, ale drží si po celou dobu svou laťku a nabízí kvalitní životopisnou filmařinu.(24.3.2011)
-
saillor
I přes velmi silné téma tragického osudu génia Modiglianiho a jeho životní lásky jsem se nemohla zbavit pocitu, že by ten film mohl být něčím mnohem působivějším. Ale toho jak na mě zapůsobila např. Frida tento film bohužel nedosáhl. To mu ale nic neupírá na nesporné kvalitě, skvělém výkonu Andy Garcia a dokonale typově vybrané Else Zylberstein, která jakoby opravdu vypadla z "Modiho" obrazů, které jsou tak nezaměnitelné.Když nic jiného, určitě se filmu podařilo vyvolat ve mě touhu spatřit více Modiglianiho obrazů.(18.4.2011)
-
Frontera
Zas až takový zázrak to není , když padesátník hraje mladého malíře trochu špatně obsazená role(29.1.2008)
-
Puslanka
Moc hezký film. Jen mě vždy mrzí historické nepřesnosti...ze začátku mi navíc docela dlouho trvalo, než jsem se zorientovala. Celkově ale 3*/4*(12.4.2012)
-
VictorMartel
Historicky i náladově zpracování nedůsledné, své théma zpracovávající až s diskutabilní uvolněností, ale jinak krásné - totiž pochopíme-li ho jako pouhou inspiraci historickou skutečností, jejíž úlohou není seznámit nás s přesným obrazem Modiglianiho velikosti, ale na volně pojatém námětu nám z příčiny jeho vlastní myšlenkovo-dojmové bohatosti dáti chutnat plody možné konsekvence jeho příběhu coby toho mythologické citově orientované rozvedení. Pravdať ovšem, že to jeho tvůrcům ujelo, takže překročili hranice noblesnosti, když tomu například dali v doprovod z hlediska synchronisace naprosto neodpovídající, ba i dobově psychologicky až odpornou hudbu, také to vybeatovali vzhledem k tomu, že už předlohou se jedná o dost vypjatý obsah, který nemá zapotřebí šílenství hraného, až k obludné gestikulační afektaci (zvláště ve scéně, kde jsou střídány obrazy pro soutěž malujících umělců; lze věřit, že si občas zakřepčili, že se občas naopak zase rozhněvali a také, protože s ní měli vážnější vztah než běžný člověk se svým zubním kartáčkem, že občas velmi pohrdavě odhodili paletu, ale co se děje ve filmu, je maškarádní aranžmá, které pochází z dílny kýče, jež génie presentuje jak nějaké hollywoodské stars a jiné šašky, jako by opravdu malovat bylo hrát někomu divadlo) a nakonec si troufli vybavit děj ukázkami obrazů, které do vlastní opravdové Modiglianiho tvůrčí sbírky nikdy nepatřily, z nichž nejnevhodnější, ač zároveň nejkrásnější, je ten poslední (nevím, kde vůbec přišli na takovou situaci; model Jeanne patřil i k těm posledním, ale mám za to, že se snad nedostala jejich řada ani do posledního géniova měsíce - poslední datace jsou ještě z roku 1919 -, přičemž poslední dva obrazy mají námětem jeden portrait Maria Varvogliho, druhý autoportrait, kteréžto teprve předchází, coby číslo 335., portrait Jeanne Hébuterne). Je to celé přepjaté. Příběh, který končí tím, že zemře ani středního věku se nedoživší génius, den načež žalem spáchá sebevraždu těhotná jeho milá, nejenže nemá nouzi o dramatičnost, ale naopak má nouzi v tom, že jí má příliš, což dává hranici, již herecky překračovat nutně končí výrazovou hypertensí, karikaturou - zřejmě z jisté bezcitnosti nepochopili, jak je příběh tragický sám o sobě. Co se pak falešných obrazů týče, ve snímku byly vytvářeny silně smyšlené situace, jimž taková doprovodná falsa padla víc, než by jim snad padla pravá díla Modiglianiova. Zvláště ten poslední obraz je dílem velmi šikovného kopisty, který zkombinoval hned několik typických, ale simultánně autorem samým nikdy nepresentovaných prvků géniova malířství, jak je lze vysledovat z jeho obrazů Jeanne. Kopista se naučil jeho stylu a Jeanne založil dlaně v klín, ovšem s inovací, že se pažemi trochu jako by opírala, oděl ji celou do modrého, zabral ji celou zepředu v lehce vykřiveném posedu a s štíhlost krku přebírající hlavou v příklonu a s magneticky vlídným pohledem, jenž je komplementován pozadím teplých barev, ji namaloval tak, jak by ji klidně mohl namalovat sám Modigliani (všechny ty prvky se na jeho obrazech Jeanne i jiných žen tak či onak vyskytují, nikdy ne však dohromady; nejspecifičtější zde pak je Modiglianim nikdy neuskutečněný aisthetický koeficient ve vztahu živých, u Modiglianiho neobvyklých, očí s celým nejvyšší představitelnou vlídnost značícím výrazem ve tváři, který jako by vás připravoval na to, kam vás její oči zvou; tento výraz své drahé Modigliani ve svých obrazech nikdy tak cele nedal - když ji namaloval skoro v takovém rozpoložení, už mu chyběla vůle ji vybavit takovým zrakem, když jí dal aspoň zrak, nebyl téže formy, neboť měla zas úplně jinou tvář a vůbec celé položení). Nebýt kdy Modiglianiho, tento obraz by se mohl dražit za miliony dolarů. Do oněch situací (také je tam například jedna s malováním holčičky), jak byly tvůrci filmu koncipovány, by vlastní Modiglianiho tvorba tak přesně psychologicky nezapadala; bylo potřeba přidati tepla. Takže je to ospravedlnitelné jedině jako faktum korespondující dobře s qualitou, která sama ovšem jest značně vylhaná. Zdeť ke snímku dokonale výstižná kritika (extrahováno z John A. Walker, Modigliani, myth and cinema [film review], Jamini, Vol 3, No 2, June 2006, pp. 100-103): „Andy Garcia (b. Havana, 1956, aka Andres Arturo Garcia Menendez, who came to the United States in 1961) played the part of Modigliani in the 2004 film of that name. Garcia, a handsome dark-haired actor has played policemen more than artists, but he was keen to obtain the role.Modig liani, a £10 million international colour film (United Kingdom/Germany/Romania/France/Italy) shot in Bucharest, Romania (for reasons of cheapness) for seven weeks during 2003, was directed and written by Mick Davis. He grew up in Glasgow and read a book about Modigliani when he was aged 12 and confined to bed with asthma. He identified with the artist because he also suffered from with tuberculosis as a child. A French producer called André Djaoui raised most of the finance. The production company was Lucky 7 Productions Ltd., and Garcia, was one of the executive producers. The film was premiered in Canada at the Toronto International Film Festival in September 2004 and first shown in the United States at the Miami Film Festival in February 2005. Hébuterne is poignantly played by the French actress Elsa Zylberstein who resembles Modigliani’s portraits of his mistress, muse and model. Other famous characters from bohemian Paris who appear include Pablo Picasso, Maurice Utrillo, Chaim Soutine, Frida Kahlo, Diego Rivera, Max Jacob, Moïse Kisling, Jean Cocteau and Gertrude Stein (played by the British actress Miriam Margoyles). Members of the film’s Art Department - Daniel Alexandru and Liviu Marcu - supplied sculptures while the paintings were provided by Ion Molete. The film concentrates upon the last year of Modigliani’s life, his love affair with Jeanne and their difficulties in dealing with her disapproving Catholic father and supporting their first baby also named Jeanne. We learn about the anti-Semitism Modi experienced when Jeanne’s father, played by the British actor Jim Carter, makes contemptuous remarks about Jews and there is a flashback to Modigliani’s childhood in Livorno, Tuscany, when his bankrupt family were visited by bailiffs one of whom expressed his surprise that Jews could be poor. There is a departure from naturalism when Modigliani as a boy keeps reappearing in scenes with the adult artist to act as his conscience. Other departures include Modigliani’s alcohol and drug-induced visions of a street parade and an oriental opium den. Initially the film resembles Montparnasse 19 but later departs from it by focusing upon his friendship-cum-rivalry with Picasso. (In fact, the real long-term rival in Picasso’s artistic career was the French painter Henri Matisse.) The two men did know one another – they first met in 1906 – and showed in some of the same exhibitions. In 1915, Modigliani painted Picasso’s portrait and Picasso owned a Modigliani. (In the film, Picasso insults Modi by telling him he was short of canvas one night and so painted over one of his pictures. This, apparently, was a true incident.) It seems Modigliani once criticised the Spaniard’s appearance by saying: ‘Picasso may be talented, but that’s no reason he shouldn’t dress decently.’ According to Picasso’s biographer John Richardson, the Spanish artist, for his part, had some respect for Modigliani as a painter but was impatient with his addictions and determination to be a peintre maudit. (1) Omid Djalili, a portly British-born actor and stand-up comedian of Iranian parentage, plays the egotistical Picasso with verve. Supermodel Eva Herzigova plays his then wife Olga. While Modigliani is the epitome of the artist as failure, Picasso – who is already a financial success and a celebrity (we see him accompanied by an entourage of admirers) – is the epitome of the artist as success. In one episode, Picasso drives Modigliani into the countryside to visit a chateau where the elderly impressionist Auguste Renoir lives in luxury but with hands crippled by arthritis; he is also confined to a wheelchair. (Incidentally, the real Renoir [1841-1919] was one of the first artists to appear in a filmed documentary, which was shot around 1917.) Picasso wants to show his rival that artists need not live in poverty. (In 1918, Modigliani did visit Renoir who received him with kindness but, unlike the film’s version of what happened, the Italian was cold and indifferent.) Modigliani’s sense of pride and artistic integrity prevents him from pleasing sitters (who want thein children depicted without long necks) and potential collectors such as the American newspaper magnate William Randolph Hearst. Garcia effectively conveys the man’s charm and charisma but also his self-destructive arrogance. Davis’s emphasis on the rivalry becomes increasingly absurd and far-fetched as the film unfolds. In one scene set in a café, the two artists confront one another: Modigliani stands toying with a wine bottle while Picasso sits at a table with a revolver. It could be a duel between two macho gunfighters in a Western. There is an (fictional) annual painting competition for a sum of money, which Picasso, Modigliani, Rivera, Kisling, Soutine and Utrillo enter. As the artists work frantically in their studios attacking their canvases, Davis cuts rapidly between them and adds a musical soundtrack with a heavy beat so that the sequence resembles a pop music video. (The music in the film, by British composer Guy Farley, is eclectic and draws upon classical, techno and rap sources.) When the completed paintings are unveiled at a public ceremony the results are ludicrous. Especially bad is a pastiche of a cubist-style portrait by Picasso. Modigliani fails to attend the ceremony because he prefers to drink in a bar. After he fails to pay his bill, the bartender sends two thugs to beat him up. This hastens his death in a hospital ward after which the pregnant Jeanne visits Picasso to reproach him (Picasso is reputed to have died with Modigliani’s name on his lips) and then leaps to her death. Since the lives and fates of the lovers were passionate and tragic enough in reality, there was really no need for the exaggerations, historical inaccuracies, fake pictures, and the embellishments Davis added. In an interview, Davis acknowledged he wanted to entertain mainstream audiences rather than please art-house ones. Viewers will not learn much about Modigliani’s art from this film. For example, although Modigliani dances around a statue of Balzac by Rodin, there was no indication that he was interested in the carving sculptures and, apart from references to the pupil less eyes in a portrait of Jeanne, the distinctive characteristics of his pictorial style were never explained. Some critics praised the passionate intensity of the performances of Garcia and Zylberstein even though the former has a tendency to overact. One audience laughed at Garcia’s over-the-top portrayal of himself in a lunatic’s straightjacket (a dream sequence that followed Modigliani’s visit to an asylum where Utrillo was confined in this way). Garcia’s performance reminded one reviewer of Ed Harris’s inPol lock and another thought Jeanne, herself a painter, was the more interesting character and that the film should have been about her. In the view of Boyd van Hoeij, the film was mediocre, in part because it lacked an angle or overriding theme. Other critics judged it ‘competent’ or ‘disappointing’. Film writer Phoebe Flowers thought it ‘a hideous way to start the Miami Film Festival’ and remarked there was ‘nothing like a terrible film to make you actively loathe all artists’. (2) It is perhaps ironic that while the film was being finished and premiered, a major exhibition of Modigliani’s work subtitled ‘Beyond the Myth’ was being held at New York’s Jewish Museum from May to September 2004. The exhibition, which attracted record crowds, travelled to Toronto in October. In an essay in the book/catalogue accompanying the show, Maurice Berger chastised those earlier art historians, biographers and dealers who fostered Modigliani’s ‘tormented genius’ legend and argued that ‘histrionic, fundamentally anti-intellectual approaches’ turned him ‘into a trivial art historical figure, an artist adored by the public but viewed with condescension by many scholars and curators’. (3) Art critic Robert Hughes has commented that Modigliani represents modern art ‘for people who don’t much like modernism’. (His ‘distortions’ of the human form were not so extreme as Picasso’s. Arguably, Modigliani was a minor, somewhat konservative modernist whose portraits became formulaic. There is no sign in his paintings of the wild, debauched life of the myth.) It seems unlikely that scholarly arguments will end the mythic conception of Modigliani because popular myths, as Davis’s film proves yet once again, have a maddening habit of reasserting themselves no matter how often they are deconstructed.“ Že by se všechny filmy o velkých osobnostech měly dělat s takovým nábojem, je pravda, ale elán ten by měl být teprve aplikován na biographicky věrný a, pokud možno, doložitelný podklad, a ne se stát podkladem samým.(14.4.2012)
-
dennuska
Není to až natolik výjimečný film. Atmosféru doby Picassa a Modiglianiho zachytil dobře, stejně tak výkony herců i dějová linie byly pouze dobré. 4.* je jednoznačně za hudbu. Ta byla více než excelentní..(26.5.2012)
