Animatrix: Přijímací zkouška

Tento komentář je zároveň komentář ke Druhé renesanci I., II a Přijímací zkouše. Podle mě jde spolu s Druhou renesancí o nejinspirativnější animované příběhy. Přijímací zkouška je v podstatě odpovědí na to jak najít porozumění mezi lidmi a stroji v perspektivě Matrixu. Připojit stroj s umělou inteligencí do systému, který vytváří umělou realitu je alternativa, v níž se mohou střetnou lidé stroje a zároveň i jiní živočichové, místo poznávaní a otevřených možností, není to geniální? Použít virtuální realitu jako prostředníka, který pomůže najít společnou řeč mezi lidmi a stroji. V perspektivě reálného světa je možnost komunikace mezi lidmi a stroji problematická, viz. Druhá renesance, ukázka lidské brutality a omezenosti, kterou střídá chladný kalkul ze strany strojů, na jehož konci je konec civilizace jak ji známe. A příčinou všeho byl nedostatek komunikace mezi lidmi a stroji. Lidé a posléze ani stroje nedokázaly svoji pozici moci, kterou měly a mohly díky ní rozhodovat o osudu toho druhého vhodně využít, nezvládly to. Možná to z ní troufale, ale v tomto je hlavní problém zápasu mezi lidmi a stroji jak je podáván v celé trilogii. Střetnutí dvou odlišných perspektiv, je to mnohem horší, než když se střenou dvě ideologie, jakkoliv jsou antagonistické, protože obě vycházejí z člověka jakožto tvůrce a ten se konstituuje na stejném základě, jeho tělo potřebuje k přežití stejné prostředky jako jeho nepřítel a jeho myšlení, jakkoliv rozdílné je schopno se přiblížit jiné lidské alternativě. Stroje jsou však jiné a boj s nimi tak není postaven na stejné ideologii, jako klasický zápas mezi civilizacemi. Není to pouhý boj o dominanci, ale totální válka v pravém slova smyslu. Stroje ve druhé renesanci nechtěly z počátku mnoho, ale nedostaly ani to. Lidé je ve své pýše a předsudku odsoudili do role „otroků“ bez toho aniž by se zamysleli nad tím, kým jsou bezejmenní „otrokové“ kolem nich. Ve starověkém Řecku byli otroci sice také pouhými mluvícími věcmi, ale přesto měli určitá práva, zejména měli alespoň svoje jméno. Roboti na tom jsou v Druhé renesanci podstatně hůře, pochodující uniformní armáda stejných proporcí se sune na stavbu, nikoho nezajímají, jsou tady a budou sloužit, to stačí. Člověk jako tvůrce, jakýkoliv tvůrce by měl mít zodpovědnost za svůj výtvor a mít o něj zájem. Lidé ve Druhé renesanci selhali, báli se snad toho co vytvořili? Myslících strojů, kteří jsou schopni cítit. Lidskost se ukázal zejména v okamžiku, kdy bez milosti likvidoval své výtvory. Scéna kdy muži ubijí na ulici robota „ženu“ palicí za to, že je robot a ona je prosí o slitování, je tou nejhorší ukázkou lidské rozumnosti, humanity nebo čehokoliv podobného. Cítil jsem se opravdu mizerně i když je to jenom kreslený film, bezmoc zabíjeného, nebojím se použít tento termín, robota se mě dotkla a já s ním soucítil, dokonce bych mu snad pomohl proti vlastním. Autoři skvěle vystihli moment, který jasně ukázal neschopnost komunikace mezi lidmi a roboty stejně jako „ubohost“ člověka, který si rád hraje na něco co není, ale stejně sám před sebou neuteče. Má právo každý živý tvor, který si je vědom svoji identity a jedinečnosti bránit svůj život? Kdo říká ne, ten si nemůže vážit sám sebe. Stejně tak reakce robotů, kteří se nechtěli nechat zabít, je oprávněná. Oprávněné ovšem není zničit cizí, lidskou, kulturu a udělat si z lidí „otroky“. Chyba je na obou stranách. Jak jsem napsal na začátku, je to otázka porozumění a pochopení. Tou se pak Přijímací zkouška zabývá. Věřím, že ve virtuální realitě, kde se velká část příběhu odehrává, se dokážou obě dvě entity, lidé i roboti, spřátelit a porozumět si, možná se do sebe i zamilovat. Zní to bizardně? Je to nepochopitelné? Přesto si myslím, že právě to měli tvůrci na mysli, jako cestu ke sblížení mezi oběma stranami, díky které by ani nemuselo dojít k žádné válce. Představa toho, že milujete osobnost stroje ve virtuálním světě je asi hodně fantaskní, ale podle mě právě k něčemu podobnému mohlo dojít i v Přijímací zkoušce, když na závěr jeden z robotů zachrání ženu a zabije pro to svého druha. Nevyvolává to ve vás snad představu nějakého citu? Ve mně rozhodně ano, ať už jde o přátelství nebo lásku. Bohužel strach a předpojatost se ukázaly v reakci ženy a tuto podanou ruku robota, nedůvěra byla příliš hluboká. (06.02.2007) (méně) (více)