Ruská archa

Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. (31.12.2007)

Kameraman zastupující Rusko a jeho francouzský společník zastupující Evropu vedou jakýsi dialog-nedialog nad útržky z dějin ruské říše. Jak je vidět i z některých komentářů, je to věčný boj. Objeví-li se v Rusku přejaté cizí vzory, ozvou se hlasy, že kopíruje, objeví-li se vlastní prvky, je to označeno za cizí pro ostatní svět. Pak si má člověk vybrat. V Ruské arše sice forma silně vítězí nad obsahem, přesto jsem se ani náznakem nenudil a docela propadl atmosféře světa, kde se prolínají historická období a současnost. Nejvíce tedy zapůsobil závěrečný ples a následný odchod do "vod času". A ono kochání se nádhernými interiéry a kostýmy má něco do sebe i tak. jen je škoda, že se průvodkyní celým filmem nestala ta úžasně milá krásná dáma, která se objevila na asi deset minut v první třetině filmu a která s ohromnou láskou popisovala umělecká díla. (16.06.2018)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Experimentální film, který je esteticky geniálně nevržen tak, aby vás svou recepcí dokázal naprosto uchvátit. Nemluvím zde jen o tom, že je výborně rozvržen pouze do jednoho záběru, který postupně prochází napříč ruskou historií. Líbí se mi pohled na časovou linku filmu, která je propojená ruku v ruce s uměleckými díly, ukazující, jak jsou umělecká díla nesmrtelná, prostupující časem a pojící minulost s přítomností, tvoří určitý most mezi tím co bylo a tím co je. Úvah o čase a proměnách (ať už lidských či materiálních) je ve filmu spousta. Pomalu se odvíjející vyprávění, přesně odstupňované je zakončeno výborným závěrem, který opět přednáší otázku jak je vlastně naše doba ukotvena v čase? ____ Shrnuto a podtrženo: Výborný a originální film. Myšlenkově přímo nadupaný, s odkazy na mnoho historických událostí a uměleckých děl, který lze pochválit i za technicky dobře odvedenou práci. Steadycamista se musel pěkně zapotit:) Rozhodně doporučuji pro příznivce alternativních snímků, ale i pro každého, kdo rád nad filmem přemýšlí. (02.12.2007)

Zajímavá experimentální pouť v jediném záběru napříč staletími a prostorem Ermitáže. Sice nás provádí krajně nerudný a nesympatický průvodce, ale ten představuje jakéhosi modelového Evropana a jeho přezíravý pohled na ruskou kulturu. Škoda té slabší střední části, kdy se jen procházelo sály galerie a prohlížely se obrazy (70%). (05.12.2007)