Ruská archa

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Chápu, že někteří lidé jsou z Ruské archy nadšeni. Dokonce si umím představit i takové, pro které to bude nejlepší film jejich života. U mě to ale narazilo na problém nepříliš rozsáhlé znalosti ruských dějin. Po formální stráce je ovšem toto dílo fascinující, člověk si říká - to se ta kamera opravdu vydrží bez zastavení proplétat mezi těmi šílenými davy? A skutečně vydrží. Škoda že tématem mi to příliš nesedlo. Když si představím, že by někdo to samé natočil o českých dějinách, uvědomím si, jak moc musí být Rusové na tenhle film pyšní... (01.12.2007)

Ta idea jednoho záběru je úžasná a tvoří vlastně 80 % mého hodnocení, ne li víc. Bylo dosti zábavné sledovat nervózní a nejisté komparzisty. Rovněž mě fascinovala odvaha tvůrců po hodině dřiny do záběrů dosadit partu dětí a ještě jim do úst vložit několik replik. Načančaný Francouz byl fajn. Ale jinak teda....uff....nabízí se mi taková otřepaná replika typu "film pro film" a podobně. Taky otázka, jestlipak je to pro takového "normálního", "intelektuálními" filmy nezasaženého, diváka úplně koukatelná záležitost ( moje maminka se na to přestala dívat po první minutě). Film de facto úplně o ničem (snažíc se být o všem), o funkčnosti na diváka bych snad mohl taky polemizovat. Sporadická návaznost a smysl velké části dialogů, místy velmi okatě slepá ( nebo ušně hluchá?) místa, to by se snad dalo vzhledem k sympatickému a zajímavému experimentu omluvit. Na to, abych si s úsměvem lebedil při nekolikakilometrové cestě kameramana jakýmsi ruským muzeem, ale asi nejsem tak filmově ( nebo i historicky) protřelý. A to, že byl poslední pohled ze dveří vskutku mňamózní, mě z křesla nevytrhne, to se spíš pak povedlo závěrečným titulkům. (02.11.2007)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Predstavte si zaujímavú knihu, veľkú a plnú obrázkov, do ktorej si ktosi zapisoval marginálne poznámky, skôr subjektívne snové a asociačné než racionálne vecnej povahy. Tou knihou je Ermitáž, tými obrázkami sú miestnosti, kóje, sály, predsiene a schodiská a tým ktosi je bližšie neurčený cudzinec, Európan a katolík, ktorý - hnaný zvedavosťou či akousi vnútornou nevyhnutnosťou, ktorej zmysel je nepostihnuteľný a enigmatický rovnako ako dejiny, umenie i život ako taký - tými komnatami prechádza očarene, zasnene, plný melanchólie i vnútorného smútku a živo či malátne reaguje na podnety videné i neviditeľné (tajomný hlas). A to je v podstate všetko, čo tento film bez príbehu nakrútený v jedinom zábere ponúka. Je tak náročný na percepciu a tak výberový vo svojej orientácii, že nie je určený ani tak pre kinofilov ako skôr pre istú skupinu kinofilov. Čo môže preboha znamenať, ak niekto päť minút čumí na sévreský porcelánový servis alebo stojí päť minút pred obrazom? Alebo desať minút schádza nekonečne pomaly v dave po schodisku? Pre mňa dosť veľa. Panestetická šou tu však nemá estrádny charakter, pretože smeruje k zvnútornenej výpovedi o charaktere ruskej kultúry, histórie, duše. V tomto kontexte sa banálna meditácia nad obrazom Pietra de Hooch ("Veční ľudia. Žite ďalej, všetkých prežijete.") môže javiť v celkom inom svetle, rovnako ako geniálne jednoduchý záber na cudzinca stojaceho pred Rembrandtovým "Návratom márnotratného syna". Dianie sa úplne zastavuje v prospech rozvinutia divákovej percepcie. Mám rád väčšmi kinematografické než literárne filmy. No a Ruskú archu o to viac, že rýdza kinematografickosť, totiž vnímanie priestoru a času je tu priamo tematizovaná. Divák doslova pláva priestorom, bytostne si uvedomujúc (a prežívajúc) každú sekundu. Stotožnenie filmového času s časom reálnym sa maximalizuje, rovnako ako satisfakcia diváka nezaťaženého ľahkosťou jacksonovských opusov. (31.12.2005)