Synové a dcery Jakuba skláře

Podle mého názoru mistrovské Dietlovo dílo. V rámci možností omezil vliv komunistické ideologie (tím nechci říct, že tam není, ale je snesitelná) a vyobrazil ságu, která má obrovskou hloubku. Nemám moc rád Munzara, ale tady je fantastický. Celý příběh je úžasně promyšlený a především vývoj jednotlivých postav, to je psychologie sama, vykreslení jejich povah a absolutně uvěřitelné a logické jednání je v takhle rozsáhlém díle až neskutečné. Sledovat Jakuba Skláře jak se z mladého muže mění ve starce, jemuž se zvýrazňují hlavní povahové rysy, ale zároveň není nesnesitelný je paráda. Stejně třeba postava Petra Kostky mi přišla přehnaná snad jen v jednom díle a to je velmi obtížně realizovatelný charakter, protože ztratit sympatie diváka může velmi snadno. Další věcí jsou historická fakta a reálie, když pomineme 48. rok, opět nacházíme velmi kvalitní dílo, které poměrně slušně zobrazuje dobu a řadu věcí divákovi ukáže z jiného úhlu pohledu. Bylo by velmi hloupé zatracovat seriálový vývoj socialistů a komunistů, do II. sv. v. je velmi realistický a pravděpodobný. Jsem přesvědčený, že se jedná o jeden z vrcholů české seriálové tvorby a dávám za pět. (29.12.2012)

Když hraje Kostka (ročník 1938) syna Luďka Munzara (1933), něco asi není úplně v cajku. Nejstrašidelnějším momentem je ale snaha (v té době 16ti letého) Ondřeje Kepky naverbovat svého tatínka (opět Munzar) do komunistické partaje...Kepka to říká tak sugestivně, že se mně udělalo fyzicky nevolno. A pokud vám v Nemocnici na kraji města vadily (zdánlivě) nekonečné záběry na průběh operací, zde je to prováděno ještě útrpněji, k tomu detailní pohledy do rozžhavené pece, což opravdu není balzám na oči. Dalo by se to sice přetáčet, jenže švenky na horký sklenářský oranž jsou zákeřně rychlé a nečekané, že je snad lepší na to nekoukat vůbec. Tři hvězdy dávám za několik tradičních Dietlových perel, jako třeba když se Munzar dozví, že musej všichni naverbovat do I. světový války, popadne pivo, vychlastá ho na ex, zařve "Když je to kyselý, tak ať je to jako vocet!", načež s půllitrem mrdne vo zem a všichni huťský kolem něj pak udělají to samý. To jsem měl husinu i na bradavicích. (02.01.2013)

Nádherná sága, jedna rodina a tolik příběhu v průřezu dějin. Spousta vynikajících herců, kteří jsou tady jako mladíci.... Nádherná příroda a prostředí sklářské hutě, která je mi z dětských let tak blízká. Ukázka toho, že největší nácek je pak největší komunista - prostě parchant zůstává parchantem. Dále přemýšlím, co tenkrát ty lidi zaslepeně vedlo k tomu, že budeme všichni soudruzi a budeme se mít dobře..... Určitě jeden z plnohodnotných seriálů, které by měl každý Čech povinně znát..... Chápu, že nízké hodnocení je díky tomu, že seriál oslavující pány soudruhy, odradí spoustu lidí. Mne to původně taky odrazovalo, ale nakonec jsem odsunula oslavu komunistů do pozadí a musela jsem uznat, že se jedná o skvost a opravdu dobré herecké výkony. (24.07.2013)

Nejsem kdovíjaký znalec Dietlových seriálů. Kdybych měl z té poloviny, co znám, vybrat nejlepší, původně Dietlovské (ne adaptace), tak chronologicky vzato: Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města a právě Synové a dcery Jakuba skláře. Dietl napsal několik šíleností poplatných režimu a nevím, nakolik chtěl a musel. Pravděpodobně to bylo stylem něco za něco. I v těchhle seriálech se řeší režim, strana, soudruzi. Ale Synové a dcery Jakuba skláře ukazují zmíněné věci v trochu jiném světle. U Pitavala byly ironické náznaky, v Nemocnici se jen mluví o straně, V Jakubovi je to otevřená kritika zmetků, kterým se nový režim hodil, a slabochů, co získali funkci, ale neuměli s ní pořádně naložit; ale i pochopení pro lidi, kteří si prostě mysleli, že dělají dobrou věc. Označení jako propaganda úplně nesedí. Už proto, že mezi nejsympatičtější postavy patří kapitalisté hostinský a majitel hutě. Tenhle seriál je hlavně o obyčejném chlapovi, který chce jen poctivě dělat dobrou práci, a jeho rodině. Zajímavým ho za mě dělá výborný scénář, krása sklářského umění a naprosto boží herecké výkony. Několik herců tu předvádí své životní role. Úplně nejvíc jsem si užíval Krampolova hostinského Pepu, hajzla Boška v podání Petra Haničince, Danielu Kolářovou v netypické roli selky, buzerované svým manželem, Frejova vejtahu a zbabělce Hammerschmieda, Lukavského jako podnikatele Krahulíka, roztomilou Hanu Maciuchovou v roli Němky Lídy, Rösnerova brusiče skla a pozdějšího gestapáka Schlapkeho a Munzarova Jakuba. K věku bych měl výhrady jen v prvním dílu. Štěpánková vypadá na čerstvou matku moc staře a Munzarovi těch 20 let taky nikdo nevěří. Ani mi nesedělo to jeho vychloubání. Od druhého dílu už to byl jiný člověk. Jako by předtím pořádně nevěděl, jak toho cucáka zahrát a pak se cítil silný v kramflecích. Ale jeho vývoj postavy od nějakých 40 do 80 let je škola herectví. Strašně se mi líbí, že když se Jakub spravedlivě naštve, je z něj démon. Ale jinak mírný, pokorný, mírumilovný chlapík. Problém jsem měl i s postavou Schlapkeho, kde je to spíš scénářem. Vím, že spousta lidí měnila povahu, životní názory atd., ale u něj to byl moc velký skok. Chlap, který se učí česky, chce být součástí české komunity, bojuje za práva dělníků, a pak najednou cvak a je z něj nácek jak poleno, kterému na Češích nezáleží a cynicky pronásleduje a vraždí. To už na mě působil věrohodněji nafoukaný posera Hammerschmied. Nejlepší scény seriálu jsou dělání poháru na ukázku, intimčo za kuchyní a když Jakub řve na Hammerschmieda, aby něco dělal. P.S. V příštím životě chci být sklářem :-) (07.02.2017)

Viděl jsem to před mnoha lety jako dítě sotva odrostlé, snažím se to pečlivě sledovat i dnes, abych si poopravil svůj tehdejší názor. Já vidím především pečlivě realizovaný příběh přesahující několik desetiletí. Zajímavé i diskutabilní pohledy do velké historie, která se promítá do malých osudů obyčejných lidí. Vidím i výborné herecké výkony. Tady ale stejně jako u jiných Dietlových seriálů platí, že čím kladnější postava, tím méně nás baví (vzpomeňme třeba na nadpozemsky nedotknutelného primáře Sovu). Takže i tady mě moc nebavil prvoplánově kladný Luděk Munzar. Rušil mě i seriálově profláknutý Hanzlík (vzpomeňte, dva roky před Sanitka, dva roky po Cirkus Humberto). O to víc mě bavily rozporuplné charaktery, které bravurně předvedli Kostka nebo Haničinec. A Jiří Krampol; ve srovnání s jeho tehdejšími dryáčnickými výstupy v Semaforu, nedejbože léta únavnou show Nikdo není dokonalý tady podal fakt dost dobrej výkon, kdy do toho dal trochu svého rozšafného humoru, ale postava je to jinak příjemná.. A že je v tom politika? Na to jsou jednoduchý statistiky – od konce války do roku 1948 vstoupilo do Komunistické strany dva a půl miliónu lidí, takže v tomhle nevidím úlitbu režimu, ale prostou realitu. (09.11.2008)