Vij

Podobenská odnož Valérie a týden divů z formálneho a gotické substancie poetických legiend kratučkého poviedkového charakteru, vyčarili z prostučkého deja kadenciu strachu, ktorým ľudské zákutie trpí. V mnohom pripomína tematickú os alkoholických vášní v súvzťažnosti so Sjöströmovým Körkarlen (1921), avšak prostriedky a spôsob rozprávania sú úplne iné. Tak krásne, ako sa dá kumulovať opisnosť hrozieb každučkého odtieňu, aby uplatnil jednak ducha doby, tak nechal vyniknúť eleganciu výpravy a príbehovú temnosť, to na východe nebývalo zbožným pravidlom. V článku http://www.9em.sk/sovietsky-film-vij/ som mu venoval viacej priestoru. (25.06.2015)

Ukrajinské pohádkové motivy (nahlížené okem romantické poloviny 19. století v poněkud filozofickém náhledu, viz i Erben, ale nemyslím si, že někdy úplně od věci - rozdíl sakrálního a světského prostoru je dobře postižen) naroubované na sociálně realistickou tematiku upadajícího pravoslavného kléru, který se rozhodně nemohl v intelektuální úrovni s českým katolickým, neřkuli evangelickým ani trochu srovnávat (třebaže si někdo myslí, že jde o antiklerikální propagandu) a mystické záchvaty Gogolovy. Adaptace je více v duchu sovětské pohádkařské školy (viz i loutkové partie Ptuškovy) než toho, jak Rusové tehdy točili třeba Dostojevského či Tolstého. (07.04.2011)

(SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.) (22.01.2011)

Prvý a na dlhú dobu posledný ruský/sovietsky horor je čarovným mixom ruského folklóru a gotického hororu na štýl Hammeru. Nič nemá k sebe bližšie ako európsky folklór a gotické horory a nečudo, že výsledok je tak prirodzene úchvatný. Obzvlášť tretia noc je dychberúcou vizuálnou baštou, za ktorú by sa nehanbil ani Tim Burton. (02.09.2012)

Viy není ani pohádka, ani horror, byť z obojího v sobě má. Jde o démonickou pověst mající blízko k baladě. Vina a trest jsou základem příběhu. Sledujeme osudy studenta, který by měl vzhledem k profesi, na kterou pomýšlí, žít ctnostným a příkladným životem. Místo toho se kurví (dokonce na Zelený čtvrtek), šňupe tabák, kouří a holduje alkoholu. To ještě netuší, že bude vystaven přetěžké zkoušce - postavit se samotnému Ďáblu a jeho armádě! I když má na své straně Boha, jeho vítězství není vůbec jisté... Výtvarné zpracování (odpovídající době) je velmi dobré s obstojnými triky. Kamera nešetří nájezdy, střídáním celku s detailem ani rozličnými optickými efekty. Vrcholem pak jsou démonické orgie během třetí noci v kostele. Upíři, vlkodlaci, démoni, rozličné kreatury, oživlé kostry a Viy. K tomu skvělá hudba v napínavých a strašidelných scénách stupňuje napětí. Osobně se mi velmi líbila pasáž, kdy se hlavní hrdina pokouší utéci přes řeku a k tomu mu hrají zuřivé smyčce, za které by se ani Čelisti nemusely stydět... (04.09.2012)