Bent

Koukám, že být gayem a navrch židem, to nebyla za druhé světové žádná sranda. A ani tenhle film není. Nejdřív kapku rozvláčný děj přechází v emocionálně vypjaté drama, a je to naturalistické, otevřené, dekadentní, vizuálně strhující, s podmanivým hudebním doprovodem a opravdu skvělými hereckými výkony (jistě, Mick Jagger v roli starého homosexuála Grety potěší, ale Clive Owen a Lothaire Bluteau v ústředních rolích jsou opravdu dokonalí). Divadelní hru jsem neviděl, ale věřím, že tohle je více než věrné (a povedené) převedení do filmu. A ještě něco. Už mám dost toho odporného obhajování úlohy civilních Němců, co se v poslední době tak vyrojilo. Tenhle film jim dává na frak, a to se mi líbí. (31.10.2007)

Gay v nacistickém Německu. Drama. 1) Výborný scénář i herci, působivé prostředí. Autor používá filmové prostředky (především v koncentračním táboře) na nízkorozpočtový komorní přepis divadelní hry v míře až překvapivé._____ 2) Po trochu nečitelném jakoby zmateném začátku přešel film do jakési až polopatické polohy. Výstupy hlavních hrdinů v koncentračním táboře jsou zdlouhavě popisné. Hudba jako z katalogu "vhodných" melodií netvoří žádný kontrapunkt k probíhajícímu ději, naopak umocňuje jeho popisnost. A když už natáčím v nějaké cementárně, tak ji nenazývám notoricky známým názvem Dachau._____ 3) Kvalitní film na silné téma - a přesto necítím svírání kolem srdce, ani nemám slzy v očích. Škoda, byly by to čtyři hvězdičky. (08.01.2009)

Po dekadentním a téměř halucinogenním rozjezdu, kdy jsem střídavě valil oči a lapal po dechu, se divák dostane přímou linkou do pekla - přesněji řečeno do vlaku, který dva hlavní hrdiny veze do koncentračního tábora v Dachau. Myslíte si, že nemůže být nic horšího, než dostat se coby příslušník židovské národnosti do spárů gestapa? Omyl. Horší je být žid a homosexuál zároveň. Jak film skončí, je každému jasné. Ale cesta do nenávratna je podána tak sugestivně a oba hlavní protagonisté fungují před kamerou tak přesvědčivě, že jeden jen nevěřícně kroutí hlavou. Zachovat si uprostřed vší té bídy a marasmu alespoň špetku lidskosti a důstojnosti je téměř nemožné, ale lidská duše je nezničitelná a některé věty zůstávají ve vzduchu ještě dlouho po odchodu těch, co je vyslovili. A scéna verbálně-fyzického splynutí dvou hlavních hrdinů mi z hlavy jen tak nevymizí. Smekám a odhazuji v dál... (06.02.2010)

Divadelní předloha z toho přímo čiší a je to spíš dobře a zajímavě postavené, než prožité. Přesto mě zaujalo - i když to byl taky zjevný kalkul - posun vnímání sexu. Pro hlavního hrdinu je to nejdřív jen nezávazná kratochvíle, kdy ani kokain a několik mužů v posteli nedokáže uspokojit, ale později se pro něj stane hlubokým prožitkem dokonce bez dotyku jenom skrz slova. A nakonec je pro něj intimita projevem nejhlubší oddanosti a vlastně prostředku k záchraně života (aspoň dočasně). I když je z dnešního pohledu jasné, že vězni z první poloviny třicátých let měli jen mizivou šanci na přežití. A fakt mě štve, že to Intersonic vydal bez titulků! /26. 10. 2010/ (26.10.2010)

Působivé, a to navzdory skoro všem výtkám, které jsem původně chtěl mít. Největším nedostatkem, jenž přejít nemůžu, je nakonec závěr, který byl ve srovnání se vším do té doby viděným až podezřele málo dramatický a především očekávaný a laciný. Herecké výkony dost dobré (mám ale pocit, že kdybych viděl scénu "verbálního styku" na divadle, byl bych buď rudý až za ušima, nebo bych se začal nevhodně smát), nicméně přinejmenším polovina celé té skvělé atmosféry je zásluhou vynikající Glassovy hudby. Jak to tak bývá. Tři a půl. (08.11.2013)