Satanské tango
-
Sátántangó
-
Satantango
Drama
Maďarsko / Německo / Švýcarsko, 1994, 450 min
Režie:
Béla TarrHudba:
Mihály VígObsah
-
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. Komentáře uživatelů k filmu (51)
-
hero_bk
Po shlédnutí 7,5 hodinového filmu jsem nepochopil všechno, tak jak bych to potřeboval pochopit, a hodně by se šikla druhá projekce. Při této délce jsem se ale rozhodl, že si radši přečtu knižní předlohu, jejíž četba mi trvala přesně 277 minut čistého času, takže téměř o tři hodiny méně než film. Vzhledem k tomu, že film je velice věrnou adaptací a na plátně se děje v podstatě totéž, co v knížce (až na drobné rozdíly), je jasné, jak dlouhé jsou filmové záběry. Téměř každý záběr má ale svou úžasnou sílu, kde skoro nedýcháte tím, co se v obrazu děje, např. cesta na statek, kdy záběr začíná v příšeří a je tak dlouhý, že končí za tvrdé tmy, stejně jako úvodní Futakiho probuzení za svítání, dlouhé strnulé záběry, sáhodlouhé monology natočené na jeden záběr atd, to vše doplňované neskutečně působivou hudbou. Bohužel se objevují scény, které tak geniální nejsou a při průměrné délce záběru dvě a půl minuty, vás dokážou poctivě znudit. Navíc na konci jsem vůbec neměl jasno o tom, co jsem vlastně viděl, a ačkoli mi knížka objasnila, film jako takový hodnotím 4 hvězdičkami, ačkoliv délka je poměrně působivá, zkrácení o takové dvě až tři hodiny by mu neuškodilo, a potom bych mohl hodnotit plným počtem. Narozdíl od toho je knížka naprosto geniální každým slovem, i závěr je podaný lépe než ve filmu a knížku jako takovou jsem přečetl s 242 stránkami jedním dechem a hodnotím ji sedmi hvězdičkami z pěti. Pokud se mi někdy naskytne příležitost vidět Satanské tango na plátně v kině, asi nezaváhám a půjdu se znovu hecnout. Přece jen některé záběry se nezapomínají. Na to skutečně utichli a za několik okamžiků všichni tvrdě spali. Halicse pronásledoval hrbatý človíček se skleněnýma očima a po zdlouhavé kalvárii se mu konečně podařilo uniknout do řeky. Jenže jeho situace byla stále více beznadějná, protože kdykoli se vynořil, aby se nadechl, človíček ho vždycky klepnul po hlavě neuvěřitelně dlouhou tyčí a přitom na něho chraplavým hlasem zvolal: „Teď zaplatíš!“ Kránerová zaslechla zvenku nějaký hluk, ale nedokázala určit, co to může být. Vklouzla do kožíšku a opatrně se vydala ke strojovně. Byla už skoro u silnice, když sejí náhle zmocnil nepříjemný pocit. Otočila se a viděla, jak střechu jejich domu olizují plameny. „Podpal! Dyť já nechala venku podpal! Bože na nebi!“ vykřikla zděšeně. Letěla nazpátek, a protože o pomoc volala marně – všichni jako by se do země propadli –, roztřesená strachem vběhla do domu a pokusila se zachránit, co se dalo. Nejdříve běžela do pokoje a bleskurychle posbírala peníze ukryté pod povlečením. Potom přeskočila hořící práh, vběhla do kuchyně, kde seděl u stolu Kráner, a jako by se nic nedělo, klidně jedl: „Jósko, zbláznil ses? Hoří nám dům!“ Ale Kráner se ani nepohnul… Kránerová viděla, jak se plameny šíří i po záclonách. „Utíkej, copak ty blázne nevidíš, že se to celý na nás hned zřítí?!“ Vyběhla z domu, pak jen seděla venku. Její strach a chvění náhle zmizely a to už dokonce s uspokojením pozorovala, jak jí všechno shoří až na prach. A Halicsové, která si stoupla vedle ní, ještě ukazovala: „Vidíte tu krásu? Tak nádhernou rudou sem eště v životě neviděla!“ Pod Schmidtovýma nohama se pohnula země. Jako kdyby kráčel po nějaké bažině. Došel ke stromu, vyšplhal na něj, ale cítil, že i ten se propadá… Ležel na posteli. Pokusil se stáhnout z manželky noční košili, ta však začala vřeštět, on se vrhl za ní, košile se roztrhla. Schmidtová se otočila čelem k němu, zasmála se, bradavky na jejích mohutných ňadrech vypadaly jako nádherné růže Uvnitř bylo hrozné teplo, byli úplně zpocení Vyhlédl z okna: venku lilo, Kráner běžel domů s papírovou krabicí v ruce, její dno se však náhle otevřelo a všechno se rozsypalo po zemi, Kránerová na něho volala, aby si pospíšil, takže nestihnul sebrat ze země ani polovinu rozsypaných věcí a rozhodl se, že se pro ně druhý den vrátí. Najednou se na něj vyřítil nějaký pes, vykřiknul leknutím a kopnul ho do tlamy, ten zaúpěl, stočil se a zůstal ležet na zemi. Neodolal a ještě jednou do něj kopnul. Břicho psa bylo měkké. Ředitel ztěžka a stydlivě přemluvil človíčka v ošuntělém obleku, ať jde s ním. Ví o jednom opuštěném místě. Ten na to přistoupil jako někdo, kdo nedokáže říct ne, on se už jen stěží ovládal a když otevřeli vrata do opuštěného parku, ještě do něj strčil aby byli rychleji u kamenné lavičky obklopené hustým křovím. Položil ho na ni a sám se vrhnul na něj, políbil ho na krk ale v tu chvíli se po cestičce vysypané bílým drceným štěrkem přibližovalo několik lékařů v bílých pláštích, on jim stydlivě pokynul, že už jde dál. Potom však ještě jednomu z nich vysvětlil, že neměli kam jít, to musí vážně pochopit a bezpodmínečně mu to musí připočíst k dobru. Potom začal pomlouvat malého stydlivého človíčka protože už mu byl hrozně odporný, ale marně se díval na všechny strany, zmizel jako pára. Lékař se mu s opovržením díval do očí a pak unaveně a nuceně mávnul rukou. Halicsová myla Schmidtové záda. Růženec pověšený na okraj vany sklouznul pomalu jako had do vody. V okně se objevila šklebící se hlava nějakého výrostka. Schmidtová řekla, že to stačilo, že už ji pálí od toho drhnutí kůže, ale Halicsová ji stlačila zpátky do vany a pokračovala v mytí zad, protože měla stále větší strach že s ní není Schmidtová spokojena. Pak na ni rozzlobeně vykřikla, "aby tě zmije uštkla", sedla si naokraj vany a rozplakala se. Za oknem pořád ještě viděla šklebícího se výrostka. Schmidtová se stala ptákem, šťastně letěla nad mléčnými mraky, viděla, že na ni dole někdo mává, začala se snášet níže a tehdy už slyšela Schmidtův řev, "proč si neuvařila ty couro hned pojď dolů", ale ona nad ním jen přeletěla a cvrlikala, že až zítra, do té doby snad nezemřeš hlady, cítila jak jí slunce hřeje záda. Najednou byl Schmidt tam vedle ní. "Okamžitě toho nech", ale ona si ho ani nevšimla, slétla níž byla by si ráda chytila brouka. Futakiho bili železem do ramen. Nemoh se pohnout, byl přivázán u stromu. Napjal se a cítil, jak provaz povolil prohlédl si rameno, měl tam dlouhou ránu. Odvrátil zrak, nemohl to snést. Seděl na bagru a lopata hloubila velkou jámu. Někdo tam přišel a řek, pospěš si víc benzinu nedostaneš, i kdybys buhví jak prosil. Zbytečně hloubil jámu věčně se zavalovala. Pokoušel se znovu, ale marně. Tehdy plakal, seděl za oknem strojovny a nevěděl, co je. Rozednívá se, nebo stmívá, a to všechno nikde nemělo žádný konec, jen seděl a nevěděl, co je. Venku se nic nezměnilo, nenastalo ani ráno, ani večer, jen neustále svítalo nebo se stmívalo.(22.9.2011)
-
Nebešťan
Nejdůležitějších sedm hodin v kině v mém filmovém životě. Amen.(25.6.2011)
-
matt85
Docela hardcore záležitost. Viděl jsem hodinu, ale potom jsme vypínali. Možná někdy příště.(11.8.2011)
-
edie sedgwic
Este stale sa spamatavam z toho neskutocneho zazitku. Tych sedem a pol hodiny stale naozaj zato a zaverom to Tarr maximalne zaklincoval!!! Neuveritelna praca s kamerou, nieco na styl Stalkera, len ovela prepracovanejsie zabery, mrazive prostredie, osada bez zivota, prazdne ulice, neprestajny dazd, ktory sa vam akosi usadi v dusi, sceny, ktore su odrezu kusok z vasho ja, do kosti prenikajuca hudba a zvukove efekty, absurdne situacie a vyroky. Film, ktory na mna urobil obrovsky dojem a myslim, ze ked to o par dni predycham a lepsie nad vsetkym popremyslam, este viacej pochopim tu genialitu.(16.9.2011)
-
Vojife
Velice zajímavý film, který jsem opravdu nedokázal shlédnout v jednom kuse, musel jsem si to rozdělit po 2-3 částech. Jak je pro Bélu Tarra velmi typické, děj se rozbíhal velmi pomalu a na začátku mi to ani moc nevadilo. Ale od takové hodiny a půl jsem u filmu často musel dělat jiné věci jako si poťukávat a podobně. Některé dlouhé záběry jsem ale vyplnil přemýšlením o tom, co se tam asi může stát a o tom, co se vlastně stalo. (SPOILER) Nejvíce ze všeho mě ale překvapil náhlý konec filmu bez jakéhokoli završení uplynulých událostí, přestože už se děj jak se patří rozbíhal. Nicméně to pro mě byl silný divácký zážitek a za výborně ztvárněnou depresivní atmosféru filmu dávám čtyři hvězdičky.(9.2.2012)
-
xFALLONx
Tak se konečně odhodláte, víte, že to nebude úplně běžný maraton typu LOTR nebo STAR WARS, protože víte, že to není výpravný film, který má pokračování proto, že byl tak dobrý nebo alespoň komerčně úspěšný, je to prostě jeden film, který mnoho lidí neuvidí a už proto je zajímavý. Přistupujete k tomu s respektem, a protože jste pragmatici, domluvíte si sparinga a připravíte spoustu veganských dobrot. Když konečně vše velkolepě započne a vy jste plni očekávání, první půlhodina vás vrátí zpět na zem (nebo pod peřinu) a naprosto dokonale definuje celý film, trpělivost bratři a sestry, trpělivost —— zde nepřináší růže, jen přesně to, co vám přišlo na mysl pří prvním čtení synopse: syrový, opravdový a nepříjemně nekonečný. Usnul jsem? Několikrát. Uteklo mi něco? Ne. Stálo to za to? Ano!(11.8.2011)
-
Mikino00
Musím se přiznat, že jsem se na to díval na 3x, přece jenom nemám 7 hodin času. Dojem mám rozporuplný, na jedné straně zajímavě propletený příběh se skvělou deštivou atmosférou a na straně druhé neskutečné zdlouhavé a zbytečně přepálené záběry, spíše mi to přišlo jako seriál spojený dohromady a mělo to i seriálu zůstat.(16.10.2011)
-
oja_bua
Tarrova filmografie mi v čele se Satanským tangem ukázala novou rovinu vnímání audiovizuálního díla. Působilo to asi jako tvrdá droga, během sledování filmu jsem si pomalu navykla na jeho specifické tempo (záběr/cca 3 min.) a tento stav totálního zpomalení jsem jindy než během Tarrových filmů nepoznala. Od shlédnutí ST se neštítím dlouhých záběrů, protože mi režisér dokázal, že síla těchto záběrů spočívá v preciznosti detailu - v řemesle. Geniální vykreslení charakterů, herecké výkony, práce se zvířaty před kamerou... Vrchol světové kinematografie a pro mě osobně reprezentativní obhajoba filmu jako audiovizuálního média.(16.11.2011)
-
Hird
Mno, co k tomu říct... Místy (v poslední hodince asi nejvíc) mi to připadalo trochu moc rozvláčné. Na té délce ale něco bude - film je díky ní mnohem hlubší, více působí... Rozhodně také nečekejte film s nějakým (spletitým) dějem, Béla Tarr staví spíše na atmosféře - jak sám řekl na tiskové konferenci, příběhy byly vyčerpány se zabitím Abela Kainem - lepší příběh už těžko někdo napíše, příběhy jsou zkrátka vyčerpané, proto nemá smysl točit film zaměřený na příběh...... Pokud máte příležitost tenhle snímek vidět, rozhodně si ji nenechte ujít, zážitek je to vskutku jedinečný. Navíc, kdo může říct že viděl sedmi a půl hodinový snímek :-)(26.3.2007)
-
pogoman77
Na tenhle film se člověk musí připravit hlavně fyzicky, ale když vydrží čeká ho pecka, která není jen o tom, že je to dlouhý.(17.12.2011)
-
Carnosaurus
Mimořádně působivý snímek, který uchvacuje nádhernými obrazy a dokonalým vykreslením pochmurné a depresivní atmosféry. Jeho délka je jeho největší výhodou, protože má dostatek prostoru k vtažení diváka do děje a prostředí. Za zmínku stojí i krásná hudba, která je stejně hypnotická jako obrazová složka. Dějově velice prostý film, který však sází na jinou kartu. Tarr naprosto geniálně pracuje s filmovým časem a hudební složkou, která snímek povyšuje na nádhernou poetickou jízdu, která je sice pomalejší než šnek, ale pokud přijmete pravidla hry, bohatě se Vám odmění.(3.12.2011)
