Ublížení na zdraví

„Nic se tady neděje, jakoby se svět zastavil...“ V tomto filmu, od něhož jsem zřejmě mylně očekával strhující psychologické drama, se půlku filmu taky nic neděje. Parta jakýchsi tří poloamatérských herců, údajně i psychologů, si vymyslela scénář a zároveň ve filmu dle něj natočeného ztvárnila partu tří povalečů. Nejdříve si hned na začátku zasouloží, aby se pak mohli spokojeně toulat ulicemi, kde vykládají kolem přítomným své pseudointelektální kraviny. Docela často, zvláště v pokoji, mluví prakticky o NIČEM, občas své debaty obsvěží vsunutím tématu z levicové politiky a režisér to prokládá několika více či méně prázdnými záběry, které asi mají zvýšit osobitý umělecký dojem. Pak je tu ještě druhá linka, která se táhne celý filmem a to zpovědi jednoho mladíka z této party, který napadl na ulici člověka a je podroben výslechům u různých osob. Právě tyto scény coby konfrontace nicovného delikventa se zákonem nebo se vzdělanými odborníky mohly dodat filmu zajímavý rozměr. To by ale nesměl mít divák z výkonů protagonistů pocit, že většina z nich (až na psycholožku k závěru) pochází ze stejné udenrgroundové herecké party. Nebo případně že příslušník policie i pracant ze sociálního ústavu jsou zřejmě nějací hodně špatní studenti, kteří příležitostně akorát odvádějí tuto práci za trest a asi vůbec netuší, jak se při výslechu mladistvého delikventa chovat. Jak jsou zrovna dialogy s těmito postavy na papíře velmi dobře napsané, tak jsou stejně naprosto nemožně a nedůvěryhodně odehrány. Možná to mělo působit tak, že všichni mladí lidé jsou v tomto světě frustrováni včetně onoho muže zákona, ale je mi líto, podobně undergroundové pojetí, kde si nedokážu najít jedinou zajímavou a smysluplnou postavu, se kterou bych se alespoň částečně stotožnil, mě míjí. Nemůžu si pomoct, po celých 100 minut jsem jako divák trpěl, ničím mě to ani v závěru neobohatilo, vyhrazuji si právo využít hodnocení nejmenší. 10% (13.02.2021)

Filmová štúdia duševne nevyrovnaného jedinca, ktorý nedokáže zapadnúť do "normálnej" spoločnosti a triedny boj chudobných s buržoáziou zobral príliš vážne (a doslovne). Dej tu príliš nenájdete, celý film je spleťou dialógov, ktoré vedie hlavný (anti)hrdina so psychiatrom, svojím komunisticky zmýšľajúcim kamarátom, prípadne s chlapíkom s drahým autom a mladou milenkou (predstaviteľom onej nepriateľskej buržoázie). Keďže je absolútne neprispôsobivý a v spoločnosti pre neho nikto nevie nájsť miesto, končí na psychiatrii. Predstaviteľ hlavnej postavy Knut Pettersen je veľmi presvedčivý a svoju úlohu zvládol skvelo, preto je škoda, že sa ako herec viacej nepresadil. Film síce nespríjemní večer a azda sa nájdu viacerí, ktorí ho nedokážu pozrieť v jednom celku (koho zaujíma téma neprispôsobivého človeka v rámci spoločnosti, odporučil by som o niečo "akčnejší" film Návrat ztraceného syna), no netradičný a intenzívny filmový zážitok tento zabudnutý švédsky film rozhodne ponúka. Nie je to Bergman, niektoré scény sú v ňom navyše, ale silný záver ponúka viacero zaujímavých myšlienok a prinúti diváka rozmýšľať, aká je vlastne pozícia jednotlivca v spoločnosti ľudí. (11.06.2021)