Kwaidan
-
Kaidan
Horor / Romantický
Japonsko, 1964, 164 min
Režie:
Masaki KobayashiHudba:
Tôru TakemitsuObsah
-
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem Kwaidan Černé vlasy (Filmový přehled 16/1967), druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem Kwaidan Muž bez uší Kwaidan patří podobně jako Rašomon, k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´sMagazine.Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan). Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích. (oficiální text distributora)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem Kwaidan Černé vlasy (Filmový přehled 16/1967), druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem Kwaidan Muž bez uší Kwaidan patří podobně jako Rašomon, k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´sMagazine.Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan). Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích. Komentáře uživatelů k filmu (26)
-
Houdini
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film . . . . . . . Zlatá Palma - výběr(13.8.2004)
-
Rob Roy
Třetí povídka - zrovna ta nejdelší, to je smůla - je nejhorší ( Ahoj Kordusi). Když to řeknu na plnou hubu a použiju zakázané slovo filmové teorie - je nudná. A to tak že hodně. Vizuálně i ne/dějově. A divadelní stylizace není úplně můj šálek čaje. 70%.(8.9.2007)
-
DaViD´82
Černé vlasy a Sněhová královna jako by z asijské verze původních Andersenových pohádek vypadly. Škoda, že obě působí pouze jako podařené prology k mnohem rozsáhlejším (a zajímavějším) látkám, protože když už se to dostane do té nejzajímavější fáze, tak to končí. To třetí kaidan Muž bez uší má přesně opačný problém, i přes ne až takovou zajímavost je roztažen na nejdelší stopáž. Slušelo by tomu spíše kratší a údernější podání. A tak vlastně pouze Šálek aka předchůdce všech těch japan shocků funguje jak má. Přesto žádný z kaidanů není špatný, ale žádný není ani vyloženě skvostný. Mnohé však zachraňuje "skřípavý" ruchový podkres a krásná interiérová "à la studio Hammer" výprava. PS: Já už si tu Hearnovu sbírku kaidanů budu muset pořídit, škoda že je v antikvariátech nesehnatelná.(15.8.2010)
-
Dudek
Kaidan boduje zejména co se týče obrazové stránky. Pro lidové báchorky je podobný převod na plátno ideální. Posiluje mýtickou a pohádkovou atmosféru, přičemž nijak nesnižuje hororovou efektivnost samotného příběhu. Atmosféra je zde, jak je v japonsku zvykem, velmi pomalá a spoléhá se spíše na pozvolnost než laciné šokování. Jednotlivé příběhy vycházejí z tradičních povídaček zaznamenaných na přelomu 19. a 20. století. Pro dnešního diváka budou zajímavé zejména z hlediska přiblížení východní kultury, jakožto hororové povídky totiž nejsou příliš působivé. Díky svému stáří a tradičnosti se totiž ukazují jako předvídatelné, čemuž příliš nenapomáhá jejich délka. Můžete se kochat podařenou vizualizací, nechat se pomaličku unášet a postupné vyprávění si užijete, případně na tento přístup zapomenout, spěchat a snímek protrpíte.(19.3.2010)
-
Ingrid
První dvě povídky průměrné japonské horory - Černé vlasy 3*, Sněhová královna 4*. Další dvě zoufalé nudné, zhlédnuté s velkým sebezapřením, a obě tak 1 a půl*. Film tu byl uváděn v 60. letech ve dvou částech a tak by měl být i tady na databázi, protože dohromady se ohodnotit nedá, prvním dvěma by bylo ukřivděno, a těm zbylým zase nadhodnoceno.(18.3.2011)
-
Kordus
První povídka - Černé vlasy - je slušná, příjemné horrorové mrazení potěší. Druhá - Sněhová královna - je rovněž výborná, ale bohužel mne při sledování přepadl mikrospánek. Třetí - Muž bez uší - je GENIÁLNÍ!!! Krásný duchařský příběh s úžasnou vizualizací, špatně se mi odtrhávaly oči od plátna. A příběh čtvrtý - Šálek - je bohužel po předchozích věcech asi nejhorší. Přece jen příběh o vypité duši odehrávající se asi ve třech prostorách a navíc bez nastínění jakékoliv pozadí byl po úžasné dechberoucí trojce hodne slaby.(26.10.2005)
-
Artran
Nemám slov! Nejenom, že v Kaidanu Kobajaši podle mého dosáhl svého vrcholu prostorové kompozice obrazu, kterou fantasticky dotvářejí i zvuky, ale díky expresivní kulisové, hlasové a herecké stylizaci dosahuje účinek těchto strašidelných povídek netušených uměleckých výšin. Každý pohyb, odstín, věta, hra stínů, zvuk, vše je naprosto vyvážené. Hudba je omezena na naprosté minimum, lze říci, že hudbou může být jediné zadrnčení struny biwa. A to nemluvím o tom, jak mistrovsky je zvládnuto samotné vyprávění (samozřejmě po japonsku - tedy se vypráví pomalu) Přitom to ovšem nepůsobí nijak akademicky, naopak, jakoby z filmu dýchal duch lidových historek zasutých v generacích samurajů, mnichů, vesničanů.... Skutečně nevšední zážitek, filmový crème de la crème, který toužím vidět v kině!(4.1.2009)
-
Ajantis
Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl.(4.3.2007)
-
stilgar1
Kobayashiho povídkový Kaidan je vizuální skvost, který bohužel občas zapomíná na důležitost příběhu. Prvním dvěma povídkám chybí k dokonalosti jen krůček. Obzvlášť u druhé se nelze zbavit pocitu, že sledujete sled dokonalých obrazů. Třetí by ovšem neuškodilo mírné zkrácení a čtvrté rovnou vynechání...(23.6.2010)
-
Vishnar
Čtyři strašidelné příběhy. První o chudém samurajovi, který opustil chudobný život a svou ženu, aby si polepšil s jinou, kteoru nemiluje. Teprve po čase zjišťuje, co napáchal a rozhodne se vrátit zpátky. Druhá povídka začíná sněhovou vánicí, ve které uvíznou dva muži. Přespají v převozníkově chatrči u řeky a uprostřed noci za nimi přijde záhadná ženy v bílém, která svým ledovým dechem jednoho z mužů zabije a druhého ušetří pro jeho mládí. Mladík ale musí slíbit, že o tom nikdy nikomu neřekne. Třetí, nejdelší, povídka je o slepém mladíkovi, který umí skvěle hrát a vyprávět a noc co noc ho vedou k někomu neznámému, aby předvedl své umění. V klášteře, kde mladík bydlí, se mu v tom ale snaží zabránit, protože ví, za kým opravdu chodí. Poslední povídka pojednává o muži, kterému se podaří spolknout duši. Že to bude problém, zjistí hned první noci. Povídky se vyprávějí opravdu pomalu, film má tři hodiny, nejdelší povídka mě zrovna bavila nejméně, i když mi tam hrál Takashi Shimura.(15.1.2012)
-
Maemi
U některých filmů mám ten problém, že mě na začátku nedokáží zaujmout, a pak záleží na mé náladě, jestli to vzdám a vypnu nebo zatnu zuby a čekám, jestli se to nezlepší. Buď jsem pak příjemně překvapená nebo naopak emocionálně nijak nezměněná a lituji promrhaného času. Takový problém jsem měla i s Kwaidanem, většina z povídek mě nezaujala hned na začátku. První dvě povídky jsem viděla pozdě večer, kdy už jsem napůl spala - první Černé vlasy jsem zpočátku nevnímala, na posledních pár minut jsem se na chvíli probrala a to, co jsem viděla, bylo hodně divné :), určitě mi ale způsobilo mrazení v zádech. Sněhová královna si sice mou pozornost získala hned na začátku, ovšem tu schopnost postupně ztrácela. Muže bez uší už jsem viděla na druhý den, kdy jsem byla bdělá, ale šíleně mě nudily první dlouhé minuty, vyprávějící o bitvě mezi Minamoty a Tairy a až do konce jsem nechápala, jak tam zapadá. Pak mě ale povídka chytla a nakonec mě bavila ze všech nejvíce. Příběh byl zajímavý a napínavý, zpracování krásné. Ta mlha valící se temným lesem, mezi stromy a náhrobky... Poslední příběh už jsem zase bohužel nevnímala, skončila jsem po několika minutách, pak jsem se ztratila ve svých myšlenkách. Udržení pozornosti nenapomáhaly ani dlouhé scény. Kwaidan je bezpochyby zajímavé dílo, které spíše potěší příznivce japonské kultury než diváky hororů. Hororová atmosféra sice celým filmem prostupuje, ale jen na ní film určitě nestojí, protože dnešní publikum už je zvyklé trochu na něco jiného. Zaslouží si pozornost, ale nikdo nemůže zaručit, že každého osloví.(28.12.2010)
-
TheCaelos
Normální pracující/studující člověk by šel po noční spát, nebo se učil ale já ne. Já jsem se musel dívat na Kaidan. Proč to píšu, přišel jsem z práce docela utahaný a počítal s tím, že u Kaidanu usnu. Ne že by to byl film na spaní, na pomyslném must see seznamu ho mám už dlouho, jen jsem chtěl takovou... ochutnávku. A když už jsem se dostal k jídlu, tak je to podobné, člověk chce jen něco zkusit, jenže je to tak dobré, že zkouší tak dlouho až to celé sežere. A když se vrátím k filmu, na úplně stejném principu funguje Kaidan. U toho prostě usnout nejde. A i když jsem unavený ještě víc než před nějakými třemi hodinami když jsem přišel z práce, pořád se v myšlenkách vracím k jednotlivým scénám. První povídka, jež nese název Černé vlasy je imo nejpřijatelnější pro široké publikum. I tak už v ní ale začíná to, co je velkou devízou Kaidanu, HRA SE ZVUKY. De facto jsem měl podobné pocity jako při sledování Ameru. Tam sice zvuk a hudba nesloužili k vyprávění příběhu, ale je to podobný efekt. No, podobný... Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím proč se mi Amer vybavil. Vždyť tady je ozvučení spíše minimalistické, ale o to více působivé, atmosférické, jednoduše, nechci se opakovat, ale vypráví příběh. Opravdu, audio i visuál k sobě dokonale ladí a kompletují to všechno v geniální, nebál bych se říci mistrovské dílo. Ale to předbíhám, řeč je o Černých vlasech. Jak jsem se zmínil, jsou pro široké publikum nejsnesitelnější. Proč? Protože je to víc film, než divadlo. Což následující dvě povídky bezesporu jsou. Navíc je tam takový nějaký hororový konec v modernějším stylu (i když ty zvuky u toho jsou prostě geniální!). Druhá povídka, Zimní královna (žena) je už čistě komorním divadelním představením. Zasněžené kulisy jsou úžasné. Ozvučení jde opět ruku v ruce s vizuálem a dotváří krásně mrazivou atmosféru, jež je patrná především na úplném začátku (tady by se měli učit všichni ti lidé, co zaplavují dvd japonskýma černovalsýma duchařinama. Jen tak mě něco nevystraší, resp. u filmu jsem se nebál snad ani jako dítě (pokud nepočítám Třetího prince a jemu podobné zvrhlé filmy), ale tady jsem byl tak napnutý, že jsem se dvakrát opravdu leknul a to takové blbosti jako otervření dveří. Budu se opakovat, ale když ale když máte před sebou takové audiovizuální orgie, stačí pak k leknutí i prdnutí mouchy. Dokonalost. Přichází druhá část filmu, další dvě povídky. Muž bez uší. To je název třetí povídky a ta je (četl jsem to v nějakém komentáři) opravdu geniální. Teprve tedy se napkno rozvine to hlavní a sice, regulérní divadelní představení před kamerou. Ale představení tak epické, tak nádherně barevné, do detailu zpraované, že se nelze dívat jinak než se zatajeným dechem. Koukám že lidé většinou říkají, že je tato povídka nudná. Není. Nechci si honit triko nad tím, co jsem viděl, ale pro fandy klasické japonské kinematografie to prostě je lahůdka z nejlahůdkovatějších. Kdo má nakoukaného minimálně půl Kurosawy, tomu přece musí být jasné, že tyhle filmy plynou pomalu. A vůbec, mně to vůbec pomalé (a nudné už vůbec ne) nepřišlo. Už je ta naprosto fascinující epická "bitva" na začátku za doprovodu zpěvů a tónů biwy byla naprosto odzbrojující. Třetí povídka je asi nejlepší. Vizuálně dokonalá. Po jejím skončení jsem si jen povzdechl, že už skončila. No a na řadu přichází čtvrtá z japonských báchorek, Šálek. Ta treochu vybočuje z předchozí koncepce. Je totiž od ostatních docela odlišná a vlastně nevím co víc k ní napsat. Zvukový podkres opět geniální. Celkově je Kaidan opravdovým majstrštykem a ukázkou toho, že padesátá a šedesátá léta znamenala pro japonský film naprostý vrchol co se týče všeho a možná taky proto Holywood ukradl tolik nápadů z těchto klasických japonských filmů. Proč? No protože jsou geniální! Doproučuji těm, kteří viděli aspoň toho Rašomóna zmíněného v obsahu a shledávají ho geniálním. Tak a tím jsem si vyčerpal slůvko geniální na příští dva roky.(3.1.2012)
-
Chatterer
Čtyři duchařské povídky a nádherná hra s audiovizuální stránkou snímku. 90%(14.11.2009)
-
kobejn
Pozoruhodně natočené, přesto nebylo sledování tohoto díla pro mě velmi zábavné.(3.2.2010)
-
Laurent
Největší zádrhel, který vidím u tohoto snímku, je v jeho rozvleklosti, scházela mi přímočarost, tajemná atmosféra, nebo aspoň trochu napětí. Kulisy a rekvizity připomínaly divadelní představení. Režijní forma byla doslova pohádková. Na druhou stranu bych vyzdvihl práci s kamerou.(1.9.2007)
-
daEmoNickY
Anglický text Kwaidanu http://sacred-texts.com/shi/kwaidan/index.htm (je tam víc povídek).(12.9.2009)
-
Karamanlis
Kwaidan je klasikou japonského hororu, ktorá dnešného, Ringom, Grudgeom a podobnými bubárňami vytrénovaného a presýteného diváka síce ťažko vystraší, no ponúka zmyselný filmový zážitok. Patrí medzi najpozoruhodnejšie žánrové záležitosti obdobia 60. rokov a významovo ho možno pokojne zaradiť vedľa diel dobových mágov, akými boli Roger Corman či Mario Bava. O jeho kvalitách svedčí aj nominácia na Oscara v kategórii najlepšia cudzojazyčná snímka (zvíťazil náš Obchod na korze) a zisk zvláštnej ceny poroty na medzinárodnom filmovom festivale v Cannes.(27.5.2010)
-
ybuko
Pro mnohe asi pomalejsi, ale uzasna prace s barvami, kompozici, svetlem, hudbou, kamerou a ruznymi divadelnimi prvky.(8.5.2009)
-
Berenise
Keď to dopozerám do konca, pravdepodobne zmením hodnotenie ....(29.12.2008)
-
d-fens
ocenenia : Oscar 1966 - Nominácia na najlepší zahraničný film(1.2.2012)
